Byl to jeden z těch krásných zimních dní, kdy se slunce odráží v čerstvě napadaném sněhu. Za módní designérkou Lindou Havrlíkovou jsem jela přes pohádkovou brdskou krajinu vzbuzující melancholii a místy až patos. K jejímu statku s vodním mlýnem a několika desítkami domácích zvířat vedla neoznačená polní cesta. Neobyčejné stavení, na které byste bez znalosti přesné adresy narazili asi jen náhodou, se zjevilo po krátkém průjezdu lesem s bíle obalenými stromy.
Za plotem štěkal bernardýn, kterého po mém příjezdu módní návrhářka, oblečená v jednom ze svých vlněných kabátků, uklidnila jednoduchým povelem. „Pokud byste pak nemohla s autem vyjet, máme tu na to speciální zařízení. Traktor,“ směje se Linda Havrlíková, když mi ukazuje zasněžený pozemek o několika hektarech.
Na něm volně běhají ovečky nebo slepice a v blízkém chlévě má designérka dvě krávy a jedno obrovské a překvapivě společenské prase. „Jsem tady zatím dva roky a společně s mým tatínkem se to tu snažím dávat dohromady,“ osvětluje návrat do svého rodného domu, pro módní návrhářku vcelku atypického působiště. „Je tady sice spousta práce, ale už si nějak nedokážu představit, že bych se vrátila do města,“ doplňuje.
