Minulý týden jsem psal o pražské výstavě věnované sakrálním stavbám architekta Jožeho Plečnika (1872-1957). Tu můžete vidět až do konce října v galerii Atrium v Čajkovského ulici 12. Připravil ji známý slovinský badatel dr. Damjan Prelovšek (* 1945). Expozice samozřejmě není v Praze náhodou. Slovinský architekt v české metropoli nejen učil (v letech 1911-1921 na Uměleckoprůmyslové škole) a projektoval (především úpravy Pražského hradu, ale také zámecké obory v Lánech; 1920-1934), ale navrhl též jeden ze svých nejvýznamnějších kostelů. Tím byl tzv. druhý vinohradský chrám na náměstí Jiřího z Poděbrad.
Petice za Plečnika
Plečnikovu projektu předcházely neinvenční starší studie neorománského kostela od Františka Mikše a také soutěž vypsaná v roce 1919, jíž se zúčastnili i Plečnikovi žáci - a dodejme, že s úspěchem. Nejvýše byli porotou, v níž zasedli vedle představitelů katolické církve např. Jan Kotěra a Kamil Hilbert, oceněni dva z nich: Jiří Merganc a Alois Mezera. Souběžně ale vznikla petice Spolku českých architektů, kteří doporučovali oslovit přímo slovinského architekta, jenž se těšil v té době mimořádnému respektu. Tak se nakonec stalo, ale Plečnik se do úkolu zprvu nijak nehrnul.
Původně chtěl jen rozšířit stávající provizorní modlitebnu ve dvoře domu na severní straně náměstí. Nakonec ale začal v letech 1922-1923 na zadání pracovat. První varianta vinohradského chrámu se ovšem od definitivního projektu ještě značně liší. Architekt navrhl jakousi variaci stavby na antické téma s vysokým řádem sloupů kolem kostelní lodi a štíhlou zvonicí benátského typu. Mimochodem dochoval se i původní dřevěný model, který je stále v majetku kapituly a můžete ho vidět na žižkovské výstavě. Plečnikova inspirace antickým chrámem byla přirozená - vždy tuto architekturu obdivoval a v její citaci též chtěl naznačit symbolický návrat k ranému křesťanství, jehož ideje mu byly blízké.
Jiná tvář moderního umění: kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech
V následujících letech stavěl Plečnik několik kostelů ve Slovinsku, kde si prověřil různé principy, zejména lublaňský chrám sv. Františka z Assisi. Periodicky se ale vracel k pražskému zadání; nijak přitom nespěchal, neboť bral úkol velmi vážně, podobně jako práce pro prezidenta Masaryka na Pražském hradě a v Lánech, jež považoval za své životní poslání. V roce 1925 se například zabýval variantou s průčelím traktovaným mohutnými oblouky a dispozicí kostelní lodi, v níž strop podpírají čtyři mohutné sloupy po obvodu a jeden pak uprostřed (Kristus mezi čtyřmi evangelisty). Mění se i tvar zvonice, jíž nyní dominuje velké kruhové okno s hodinami a symbol královského jablka na vrcholu střechy.
Symbolicky spojen s Pražským hradem
V definitivní verzi nakonec Plečnik odstraňuje vnitřní podpory kostelní lodi a ruší původní koncept několika paralelních oltářů, zůstává tradiční řešení s hlavním oltářem na východní stěně s postavou Krista od sochaře Damiána Pešana a několika bočními oltáři po stranách (ty navrhl Plečnikův žák Otto Rothmayer). Starokřesťanskou baziliku připomíná dřevěný kazetový strop. Hlavní věž je poměrně plochá a má šířku kostelní lodi. Konstrukce je železobetonová, fasáda je kryta tmavočervenou keramikou a vystupují z ní bílé kamenné kvádříky, takže připomíná královský hermelínový plášť. To je Plečnikem oblíbený tzv. Bekleidungsprinzip, motiv převzatý z antiky a propagovaný v devatenáctém století architektem Gottfriedem Semperem, kdy se měkké textilní prvky přepisují do trvanlivých materiálů. Největší překvapení skrývá interiér věže: architekt v něm ukryl betonové rampy místo schodiště. Je to elegantní prvek, který by jistě funkcionalisté neskrývali a pyšně ho přiznali na průčelí. Pod kostelní lodí je ukryta krypta s valenou klenbou, přisvětlená sklobetonovými světlíky v podlaze kostela. Oltářní stěna krypty je tvořena úlomky kamenů, které zbyly z dostavby katedrály sv. Víta - tedy jakési symbolické propojení s Pražským hradem.
Základní kámen kostela Nejsvětějšího srdce Páně byl položen v den desátého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1928. Během výkopových prací se však zjistilo, že podloží je nekvalitní, a bylo třeba chrám založit na mohutnou betonovou desku, jež celou stavbu pochopitelně prodražila. Projektant se proto snažil dále redukovat nákladnou výzdobu průčelí i interiéru; přesto je konečný výsledek velmi zdařilý. Před dokončením si stavbu prohlédl i prezident Masaryk. K slavnostnímu vysvěcení došlo 8. května 1932. V té době byl ještě kostel téměř prázdný, k osazování jednotlivých prvků se přistupovalo postupně dle finančních možností.
Obava, ne nadšení
Na tom, že chrám byl spěšně dokončen, má lví podíl kanovník Alexandr Titl (1883-1947). Poutavá korespondence Plečnika s Titlem byla nyní vydána péčí o. s. Přátelé Prahy 3 (Nejměnujte me nikdy Dopisy J. Plečnika A. Titlovi 1919-1947), na jejíž publikaci se vedle Damjana Prelovška podíleli také David Blažek, Jiří Horský, Jiří Kuděla a další. Publikaci doprovází řada ilustrací a poznámek a koupit si ji můžete na výše zmíněné výstavě. A na závěr ještě Prelovškův komentář k pražskému chrámu: „Plečnikův kostel je příkladem jiné tváře moderního umění. U jeho zrodu nestálo nadšení z neomezených možností budoucnosti, ale spíše obava ze ztráty humanistických základů západoevropské civilizace“.
