Představa, že bychom byli schopni vytvořit něco, co bude posilovat naši hrdost a tmelit generace našich potomků, je krásná a povzbuzující. Takový dům nakonec přinese užitek i těm, kteří ho navštěvují jen zřídka, či dokonce vůbec. Dokladem budiž, že nové koncertní sály zažívají v posledních letech po celém světě mohutnou vlnu rozvoje, prakticky každá evropská metropole takovou budovu má nebo o její stavbě vážně uvažuje. I u nás se řada odborníků a politiků o nový sál pro Prahu aktivně zasazuje a připravuje jeho koncepci.
Zásadní a zatím uspokojivě nedořešenou otázkou je v našich podmínkách umístění takové instituce. Je ovšem jasné, že musí splňovat několik obecných požadavků. Místo, kde nový hudební sál bude stát, musí být: dostatečně velké, v obecním vlastnictví a dobře dopravně obslužné – přístupné pro pěší, hromadnou dopravu, kamiony i automobily (včetně jejich parkování). A co je hlavní: především by mělo být lokalizováno v samotném centru města. Dalo by se říci, že vztah k centru, potažmo jeho „pohlednicovému“ obrazu, je kromě akustiky hlavním tématem architektury koncertního sálu.
Ostrov, sport a umění
Jako nejlepší lokalitu označil v tiskové zprávě pro ČTK ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor východní cíp ostrova Štvanice. Jakkoliv hovoří jménem úctyhodné primátorské komise, faktickou argumentaci, proč právě tam, v zásadě neuvádí. Řešení, které nabízí, je přitom problematické hned z několika důvodů.
Záměr stavět koncertní sál na Štvanici je výsledkem průniku dvou koncepcí, na jejichž základě jsou v Praze rozmístěny významné instituce. Jedna je „tradiční pražská“, která umisťuje všechny velké stavby tohoto druhu na břehy Vltavy – to si každý Pražan (stejně jako každý návštěvník metropole) snadno vybaví. Ta druhá je pozdější a navazuje na trend nahrazovat hradební okruhy měst analogiemi vídeňské Ringstrasse. V Praze byla tato koncepce během normalizace petrifikována výstavbou mimoúrovňové severojižní magistrály.
Štvanice je tedy zdánlivě dvakrát vhodná. Jedná se o lokalitu, která má řadu předností – například velký symbolický potenciál „plavby po Vltavě“. Je dobře dostupná pro automobilovou dopravu (přiléhá ke kapacitní komunikaci). Stejně tak má ale i zásadní nevýhody, které odporují hned dvěma výše definovaným principům umístění – místo není a nikdy nebude pohodlně dostupné pro pěší (obzvlášť v sezoně, kdy je chladno) a především není součástí městského centra – leží za někdejšími hradbami, daleko od historického středu Prahy.
To má několik dalších důležitých souvislostí – například zcela chybějící vazbu na stávající hudební instituce a popření hluboko zažité sportovně-rekreační funkce ostrova, z níž ostatně pochází i jeho název. Tyto handicapy je jen těžko možné zamluvit. Nelze ani předstírat, že problémy by mohl vyřešit výjimečně geniální architektonický design: se skutečnou významností, s tím zvláštním, slavnostním pocitem, dojmem neopakovatelnosti místa se za původními hradbami – v Holešovicích, Dejvicích, na Smíchově ani na Žižkově – nepotkáváme a je to tak správně. Patří to k řádu věcí stejně tak, jako že Vánoce jsou jenom jednou za rok.
Memento Hamburg!
Renomovaný italský architekt Renzo Piano definuje udržitelný rozvoj měst jako růst směrem dovnitř – dnešní města se rozpadají, a je proto potřeba znovu potvrzovat význam jejich středu. Nesmíme tedy jen konzervovat umírající srdce našich měst, aby naše sídla žila. Musíme jejich stará srdce opravovat a pumpovat do nich novou energii.
Nejdůležitějším vodítkem pro úvahy o tomto tématu by měla být rovnováha mezi strhujícím kouzlem myšlenky nového hudebního chrámu a realistickou střídmostí při jeho koncipování. V příbězích nových – nedostavěných a předražených – sálů v Hamburku a Paříži máme významná mementa přemrštěnosti a snahy smést reálné problémy sofistikované stavby hrubou ekonomickou silou.
Severojižní magistrála je z pohledu architektů problematický fenomén. Na jednu stranu přináší pozoruhodné prostorové situace v kontextu pražské kotliny a vyhlídky, ze kterých je Praha jako na dlani. Na druhou stranu estakáda nikdy nebude plnohodnotným bulvárem, propojeným s okolní městskou strukturou. Podle dopravních odborníků přitom tuto situaci nijak nezmění ani zprovoznění tunelu Blanka, ani dostavba vnějšího dálničního okruhu Prahy.
I kdyby se magistrála stala pomyslným hledištěm Prahy, které by reálně nebylo pouhou dálnicí v moři živého města, nikdy se nestane jejím hlavním jevištěm. A hudba by měla znít na jevišti.
