O tom, že od úmrtí jedné z nejvýznamnějších osobností světové architektury dvacátého století brněnského rodáka Adolfa Loose (* 1870) uplynulo letos osmdesát let, jsem na tomto místě psal již začátkem června. Rád se však k tématu ještě jednou vrátím.
V nakladatelství Pragma totiž právě vychází knížka vzpomínek jeho třetí manželky Claire Beck Loos, nazvaná Adolf Loos – Privátní portrét. A to je publikace, kterou vřele doporučuji všem, kteří se zajímají nejen o architekturu, ale také o dynamickou éru přelomu dvacátých a třicátých let. Nejde ale jen o vzpomínky na mimořádnou a svým způsobem kontroverzní osobnost, Claiřina knížka je také vynikajícím literárním dílem.
Nesnadný, ale rozhodně nikoli nudný život vedle poněkud sebestředného génia totiž zachytila s bravurní lehkostí, vtipem, nadsázkou a zkratkou, ale přesto tak, že cítíme ze stránek i Loosovo charizma. Přitom jde o krátké, staccatovité texty, jednotlivé kapitoly mají často jen pár řádek. Loos byl v době, kdy se setkal s Claire–mladou nadanou fotografkou a dcerou jednoho z plzeňských klientů – již vážně nemocný starý muž na konci svých sil.
Müllerova vila
Navzdory tomu v té době stavěl jedno z vrcholných děl – vilu dr. Františka Müllera v pražských Střešovicích, na níž demonstroval svůj vynález – tzv. prostorový plán (raumplan) – tedy soustavu vnitřních prostorů různých proporcí dle jejich hierarchie uzavřenou v jednoduché obálce – bílém kvádru.
Náladový architekt nebyl v lehké situaci, v době krize byl často bez zakázek, navíc mnohé potenciální investory (a byla mezi nimi řada významných osobností té doby) sám dokázal odradit nebo si i znepřátelit svými nekonvenčními názory i svou totální upřímností. Claire to s ním věru neměla lehké, ale na situaci se dovedla dívat s nadhledem i tolerancí k poněkud výstřednímu, ale Bohem nadanému umělci. Musela mimo jiné svého manžela naučit ukládat si honoráře na konto v bance, neboť Loos do té doby nosil honoráře po kapsách a peníze dokázal během krátké doby rozházet.
Akvárium a mihotající se rybky
Loosovu povahu docela přesně vystihuje i Claiřin text týkající se stavby Müllerova domu, nazvaný příznačně Mihotající se ryby: Stavba Müllerovy vily je dosud v počátečních fázích. Dr. Müller vzal Loose na stavbu na pracovní schůzku. Loos stojí mezi trámy a ukazuje na jedno místo. „Tady,“ říká, „bude osvětlené akvárium s rybami.“
Nikdo mu nerozumí. Klient chce jít dál, protože je třeba prodiskutovat tolik důležitých věcí. Ale lhostejný Loos zůstává na místě a pokračuje: „Bude to oblíbené místo pána domu. Až se vrátí večer unavený z práce, bude pozorovat, jak si ryby tiše hrají. Ve světle lamp se budou mihotat všemi barvami.“ Klient je už dost naštvaný, ale Loose to nevyvede z míry. Je jediný, který nevidí prkna a lešení, ale už dokončený dům – dnes chce hovořit jen o mihotajících se rybách.
Müllerova vila, interiér
Půvabné je i Claiřino líčení společné cesty na dovolenou do Francie. Loos je jako obvykle téměř bez peněz, a tak vybírá nejlevnější hotýlek, neboť se prý mezi prostými lidmi cítí lépe než mezi snobskými boháči v luxusních apartmá v přímořském letovisku.
Nakonec se ale rozčílí, když mu hoteliér (který samozřejmě neví, kdo je jeho host) vytkne, že má na pokoji psa. Loos rozčileně poručí Claire, ať zabalí, že jedou pryč. V takovém hotelu bydlet nebude, neváží si tu ani svého slavného hosta. Samozřejmě pak zavelí, aby se ubytovali v nejluxusnějším penzionu s milionářskou klientelou. Nedoslýchavý a uzavřený architekt pak vysílá Claire k významným hostům, aby je seznámila, z čehož by mohla vzejít nějaká zakázka. To se podaří, když ho osloví bohatý klient, který si přeje, aby mu slavný Loos upravil staré rodinné sídlo. Vše vypadá nadějně, ale jen do chvíle, kdy se Loos strašně rozčílí a křičí na budoucího klienta, že tak cennou stavbu moderními úpravami ničit nebude.
Závěr knížky je dojemný. Loos se s Claire rozcházejí, v té době je už těžce nemocný a žije v sanatoriu. Naposledy se setkávají před jeho smrtí. Claire se pak snaží vyplnit architektovo přání a zbudovat mu jednoduchou hrobku, kterou si sám navrhl. Je to ale těžké, zůstaly po něm jen dluhy.
Své vzpomínky pak Claire píše právě proto, aby na ni získala finanční prostředky. My čtenáři navíc víme, že sama svého manžela přežije jen o pár let, za války se stává obětí holocaustu… Její vzpomínky vyšly v němčině i angličtině. Nyní se tedy v překladu Viktora Faktora dostávají i k českému čtenáři, doplněné o řadu dobových dokumentů.
