Asi není třeba vysvětlovat, že dámu ani gentlemana v posilovně nepotkáte, ale málokdy na ně narazíte také třeba na fotbale, ale k tomu se dostaneme. Zato jich budou spousty na některých dostizích, tenisových turnajích, pólu, vybraných golfových hřištích, a dokonce i na rugby.
Sport pro miliardáře
K nejpodivnějším sportům patří určitě pólo. Jenom speciální boty by přišly na měsíční plat nějakého bankéře. A to nemluvím o zhruba sedmi ponících, profesionálním trenérovi, nejlépe z Argentiny, hodilo by se také vlastní nákladní letadlo - aby bylo možné převážet koně na turnaje. Dneska už pólo nepatří k příliš rozšířeným sportům - narazíte na něj ještě v Británii nebo ve Španělsku.
V Praze existoval pólo klub ve dvacátých letech a přestože jiné sportovní kluby z té doby po revoluci navazují na svou tradici, tento již asi neobživne.
K těm sportům, které v Česku "obživly", určitě patří dostihy -i když zatím jde především o Velkou pardubickou. Pro větší "slávu" místních dostihů tu chybí kousek něčeho navíc - například slavný Jockey Club v Paříži. Je to klub tak exkluzivní, že ani diplomat a předseda de l'Académie francaise, neprošel hlasováním, aby se mohl stát členem.
K nejelegantnějším dostihovým závodištím na světě patří anglický Ascott a francouzské Chantilly (závodiště je nedaleko zámku a vyznačuje se velmi krátkou sezonou). Na významné dostihy dámy samozřejmě oblékají elegantní šaty a vhodné botičky na tradiční zašlapávání drnů. Přicházejí zavěšené do pánů v žaketu, výjimečně vybavených i cylindrem v takzvané ascottské šedé.
Elegantní publikum potkáte i na Formuli 1 - Grand Prix v Monaku. Závod jede v ulicích, a tak je tu prostor pro luxusní večírky v bytech podél trasy.
Ke sportům, které je elegantní hrát i sledovat - patří určitě tenis a kdysi i golf. Nic proti golfu, když se hraje s láskou, ale bohužel příliš často - a v Evropě obzvlášť se z něj stala zábava pro maloměšťáky a hvězdy show-byznysu.
Z tenisových turnajů patří mezi nejelegantnější ten v Monte Carlu - byť nejde o žádnou velevýznamnou sportovní událost. Ale turnaj má domácí atmosféru, většina tenistů zde bydlí a jejich publikum sem jezdí na letní byt. A pak samozřejmě Wimbledon.
O Wimbledonu by se dala napsat kniha. Je to kouzelné místo, zejména pokud svítí slunce. Trávníkové kurty září jasnou zelení, do ohleduplného ticha diváků předvádějí hráči, oblečení čistě bíle, rychlý a atraktivní tenis (na rozdíl od French Open, kde utkání může trvat i sedm hodin).
Dodržují se tradice - nejen mírný úklon tenistů na centrálním kurtu směrem ke královské lóži, ale i pravidlo, že vstupenky není možné koupit v předprodeji. A tak se tu od poloviny noci scházejí chudí i bohatí a čekají na své místo v jedné z tribun. Samozřejmě, i tu existují VIP lóže pro partnery a sponzory, a ti, přicházející ráno čerství, v nažehlených šatech a oblecích, procházejí kolem fronty s pocitem šťastným a jemně perlícím, tak jako sklenička sektu s jahodami, která na ně čeká ve dveřích.
Rugby versus fotbal
Tak a teď se vydávám na tenký led. Jde totiž o fotbal. Ač sám jsem velký fanoušek fotbalu, nemůžu lhát - není to elegantní sport. Na rozdíl od rugby. S nadsázkou se říká, že rugby je drsný sport pro gentlemany, zatímco fotbal jemný sport pro drsňáky. A nic na tom nezmění ani těch 24 tisíc euro, za které prodávají brokeři na černém trhu lístky na finálový zápas.
Fotbalisté jsou totiž moderní gladiátoři. Je to cesta vzhůru pro ty kluky z ulic, kteří se učí první kličky s plechovkou na ulici. Je to příležitost pro frustrované úředníky, aby si tu vyřvávali svoji agresi. Bojuje se hlavně o úspěch té které země, toho konkrétního klubu, a tak se tu bohužel otevírá prostor pro šovinismus a nesnášenlivost.
Rugby se hraje spíš v klubech - už jen proto, že je potřeba výbava - míč a chrániče. Nepíská se tu a nekřičí (alespoň na těch významných zápasech). Team spirit to nepotřebuje (já také vášnivě miluji tenis, a stejně se dokáži zdržet hlasitých projevů). A lidé sem chodí hlavně kvůli sportu - oslavuje se hra a nejen ten jeden konkrétní klub nebo země.
Sport pro miliardáře
K nejpodivnějším sportům patří určitě pólo. Jenom speciální boty by přišly na měsíční plat nějakého bankéře. A to nemluvím o zhruba sedmi ponících, profesionálním trenérovi, nejlépe z Argentiny, hodilo by se také vlastní nákladní letadlo - aby bylo možné převážet koně na turnaje. Dneska už pólo nepatří k příliš rozšířeným sportům - narazíte na něj ještě v Británii nebo ve Španělsku.
V Praze existoval pólo klub ve dvacátých letech a přestože jiné sportovní kluby z té doby po revoluci navazují na svou tradici, tento již asi neobživne.
K těm sportům, které v Česku "obživly", určitě patří dostihy -i když zatím jde především o Velkou pardubickou. Pro větší "slávu" místních dostihů tu chybí kousek něčeho navíc - například slavný Jockey Club v Paříži. Je to klub tak exkluzivní, že ani diplomat a předseda de l'Académie francaise, neprošel hlasováním, aby se mohl stát členem.
K nejelegantnějším dostihovým závodištím na světě patří anglický Ascott a francouzské Chantilly (závodiště je nedaleko zámku a vyznačuje se velmi krátkou sezonou). Na významné dostihy dámy samozřejmě oblékají elegantní šaty a vhodné botičky na tradiční zašlapávání drnů. Přicházejí zavěšené do pánů v žaketu, výjimečně vybavených i cylindrem v takzvané ascottské šedé.
Elegantní publikum potkáte i na Formuli 1 - Grand Prix v Monaku. Závod jede v ulicích, a tak je tu prostor pro luxusní večírky v bytech podél trasy.
Ke sportům, které je elegantní hrát i sledovat - patří určitě tenis a kdysi i golf. Nic proti golfu, když se hraje s láskou, ale bohužel příliš často - a v Evropě obzvlášť se z něj stala zábava pro maloměšťáky a hvězdy show-byznysu.
Z tenisových turnajů patří mezi nejelegantnější ten v Monte Carlu - byť nejde o žádnou velevýznamnou sportovní událost. Ale turnaj má domácí atmosféru, většina tenistů zde bydlí a jejich publikum sem jezdí na letní byt. A pak samozřejmě Wimbledon.
O Wimbledonu by se dala napsat kniha. Je to kouzelné místo, zejména pokud svítí slunce. Trávníkové kurty září jasnou zelení, do ohleduplného ticha diváků předvádějí hráči, oblečení čistě bíle, rychlý a atraktivní tenis (na rozdíl od French Open, kde utkání může trvat i sedm hodin).
Dodržují se tradice - nejen mírný úklon tenistů na centrálním kurtu směrem ke královské lóži, ale i pravidlo, že vstupenky není možné koupit v předprodeji. A tak se tu od poloviny noci scházejí chudí i bohatí a čekají na své místo v jedné z tribun. Samozřejmě, i tu existují VIP lóže pro partnery a sponzory, a ti, přicházející ráno čerství, v nažehlených šatech a oblecích, procházejí kolem fronty s pocitem šťastným a jemně perlícím, tak jako sklenička sektu s jahodami, která na ně čeká ve dveřích.
Rugby versus fotbal
Tak a teď se vydávám na tenký led. Jde totiž o fotbal. Ač sám jsem velký fanoušek fotbalu, nemůžu lhát - není to elegantní sport. Na rozdíl od rugby. S nadsázkou se říká, že rugby je drsný sport pro gentlemany, zatímco fotbal jemný sport pro drsňáky. A nic na tom nezmění ani těch 24 tisíc euro, za které prodávají brokeři na černém trhu lístky na finálový zápas.
Fotbalisté jsou totiž moderní gladiátoři. Je to cesta vzhůru pro ty kluky z ulic, kteří se učí první kličky s plechovkou na ulici. Je to příležitost pro frustrované úředníky, aby si tu vyřvávali svoji agresi. Bojuje se hlavně o úspěch té které země, toho konkrétního klubu, a tak se tu bohužel otevírá prostor pro šovinismus a nesnášenlivost.
Rugby se hraje spíš v klubech - už jen proto, že je potřeba výbava - míč a chrániče. Nepíská se tu a nekřičí (alespoň na těch významných zápasech). Team spirit to nepotřebuje (já také vášnivě miluji tenis, a stejně se dokáži zdržet hlasitých projevů). A lidé sem chodí hlavně kvůli sportu - oslavuje se hra a nejen ten jeden konkrétní klub nebo země.
