Nervózní nános se ale setře ve chvíli, kdy se Harding rozpovídá o válce. Byl v Kyjevě, když na město loni 24. února dopadly první ruské rakety, a od té doby byl svědkem ruských zvěrstev v Buči, ukrajinského odhodlání v Chersonu i zákopové války v Bachmutu. Na svůj film o Buči, kde ruští vojáci zavraždili desítky nevinných ukrajinských civilistů, se podle svých slov nemůže dívat. „Tihle lidé jsou noví fašisti,“ uzavírá.
Lidovky.cz: Popište den, kdy začala invaze.
Začal bych o den dřív. Večer 23. února jsem byl na večeři s ukrajinským spisovatelem Andrejem Kurkovem. Je to hrozně milý člověk – i přesto, že na Ukrajině je to opravdová hvězda. Je to taky chronický optimista, takže mě během celé večeře ujišťoval, že Rusové stoprocentně nezaútočí. Já už měl v té době dost velké pochybnosti a všechno se potvrdilo, když jsem se s Andrejem rozloučil. Volal mi jeden ukrajinský zdroj a jasně mi řekl, že invaze začne další den ve čtyři hodiny ráno.
Lidovky.cz: Co to pro vás znamenalo?
Probuzení do války. Můj zdroj se spletl jen o pár minut, invaze začala něco po půl páté. Když jsem snídal, bylo už jasné, že Putinovy ambice vysoce přesahují znovudobytí Donbasu. V Kyjevě se ozývaly vzdálené výbuchy (24. února útočily ruské síly na strategické letiště Hostomel na severozápadním předměstí Kyjeva) a hukot automobilových alarmů. Šířila se zpráva, že do centra Kyjeva seskočí ruští parašutisté a začnou obsazovat vládní budovy. Řada věcí ale ještě paradoxně fungovala normálně – u bankomatů se sice tvořily fronty a v parku už nehrál kytarista, ale našel jsem ještě jednu kavárnu, kde prodávali croissanty a jídlo s sebou.
Lidovky.cz: Nepřemýšlel jste, že okamžitě zmizíte?
