Přátelé mu říkali Gégé. Jeho vysoká postava, vzpřímené držení těla a vroucí hlas, jenž byl tolik nabitý emocemi, uváděl v úžas, a často vedl přímo k slzám. Zosobňoval ideál mladosti, jeho postavy ostatně tento punc vědomě nesly: byl mluvčím generace právě opustivší zákopy druhé světové války, prahnoucí po štěstí a radosti.
Dnes, kdy si Francouzi – ale i širší kulturní světová veřejnost – připomínají se 4. prosincem jeho jméno, je v něm stále neurčitý stesk, bolest, ovšem i určitá jiskra naděje. I když pojetí jeho herectví jako tvůrčího kolektivního díla a poetického výrazu (zejména v divadelním pojetí Jeana Vilara a Národního lidového divadla TNP) se zdá být zapomenuto, některé role, zvláště ty filmové (u nás notoricky nejvíc Fanfán Tulipán, 1952), žijí dál. A s nimi i Gérard Philipe.
