„NENÁVIDÍM Vánoce,“ pohladila mě nečekaně po ruce starší paní u pokladny. Vůbec mě nenapadlo, co říct. Úplně jsem v jejích očích viděla ten nekonečný film měsíců příprav, které vrcholí dychtivým trháním vánočního papíru.
U nás Vánoce začínají v září. Pečlivě oholený manžel neobvykle pružným krokem vkročí do galerie. Tedy – je to řeznictví, ale hned by vás to nenapadlo: nablýskané lustry, viktoriánské obložení, řezník-majitel (někdejší žák vyhlášené školy) má na sobě malinově růžové kašmírové manšestráky (srozumitelný kód signalizující blahobytný život člověka žijícího z darů venkova).
Všechny laskominy jsou opatřeny elegantními cenovkami, které zákazníka spolehlivě vedou ke střídmosti. Když si pak řezník zapíše objednávku (flák, který jsme vybrali, se musí nechat tři a půl měsíce uležet), podstrčí nám elegantní cedulku s datem vyzvednutí a (přibližnou) cenou. „V pořádku,“ usměje se blaženě manžel, s pocitem, že právě vyhrál životní loterii.
