Lidovky.cz: Jak jste se dostal k hudbě?
Otázka by spíš mohla znít obráceně. Jak se hudba dostala k Janu Smigmatorovi? A já bych odpověděl, že zcela přirozeně. Obklopovala mě totiž od samého narození a vlastně i předtím. Když byla maminka těhotná, zpívala mi horácké lidovky a táta doma odjakživa poslouchal dobrou muziku. Od velmi útlého dětství jsem tak měl díky rodičům úplně jiný hudební vkus než moji vrstevníci.
Na rodné Vysočině navíc táta pořádal jazzový festival, a kdykoli to byť jen trochu zaswingovalo, bralo mě to za srdce. Pak se jednou na zmíněném festivalu na hradě Roštejně objevil zpěvák Laďa Kerndl a já měl jasno. Bylo mi deset a věděl jsem, že budu zpěvákem.
Lidovky.cz: Proč právě swing? Co vás na něm fascinuje?
O swingu můžeme jednak mluvit jako o hudebním žánru nebo lépe řečeno jako o jednom z podžánrů jazzu, ale já ho spíš vnímám jako hudební cestu. Jako přístup k muzice. Swingovat totiž může leccos. Takový Postmodern Jukebox je toho zářným příkladem. Taky si občas vezmu do repertoáru píseň, která má se swingem jen pramálo společného a se svou kapelou jí obléknu swingový kabát. Muzika buď swinguje, nebo ne. Stejně je to i se zpěváky. Swingové cítění musíte mít vrozené. Naučit se to asi nedá. A pokud ano, nepůsobí to přirozeně.
Lidovky.cz: Jak byste vlastními slovy popsal swing?
Swing je hudební elegance, noblesa, šarm, ale taky humor, bez kterého tuhle muziku dělat nelze. Pokud se o něm budeme bavit jako o časově ohraničeném hudebním žánru, musíme se vydat do roku 1927, kdy se datují jeho počátky, a jak říkají pravověrní swingaři, v roce 1935 jeho vývoj došel k cíli. Ale já tvrdím, že swing k cíli nikdy nedošel a doufám, že ani nedojde.
Swing je stále tady a jeho tvář se pouze proměňuje a vyvíjí. Tedy ovšem jen za předpokladu, že ho nezakonzervujeme a nebudeme předvádět jako muzeální exponát. Někdy je zkrátka dobré vyměnit lakýrky za bílé sneakers a černý smoking za ležérní oblek v barvě Tiffany Mint, vyhrnout si rukávy a vehnat svěží vítr do swingových plachet.
Jan SmigmatorJan Smigmator (37 let) je český swingový zpěvák, absolvent Pražské konzervatoře. Narozen v Jihlavě. Dramaturgicky se podílí a společně se zpěvačkou Dashou také moderuje pořad Klub Evergreen, který vysílá Český rozhlas Dvojka. Pořad se zaměřuje především na jazzové žánry, swing a filmové melodie. V doprovodu Swinging Quartetu nebo jiných hudebních uskupení koncertuje doma i v zahraničí. Nedávno se vrátil ze světoznámé newyorské Carnegie Hall, kde vystoupil se svým sólovým koncertem.  |
Lidovky.cz: Vaší mentorkou je slavná americká zpěvačka, herečka a režisérka Marylin Maye. Kde jste se seznámili a jak probíhá vaše spolupráce?
Marilyn obdivuji jako zpěvačku už dlouhá léta. Je úžasná. Dokonce Ella Fitzgerald o ní řekla, že je vůbec tou nejlepší bílou zpěvačkou na světě. V dnešní „překorektní“ době to zní možná trochu zvláštně, ale přesně takhle to velká Ella kdysi řekla a věřte, že to vůbec nemyslela špatně. Když jsem se rok před covidem dozvěděl, že jednou za čas pořádá Marilyn Maye mistrovské kurzy pro zpěváky napříč žánry i věkem, neváhal jsem ani minutu a hned se přihlásil.
Přišla jedna pozvánka, přišla druhá, ale s ohledem na svůj plný diář jsem byl schopen za touto americkou legendou odcestovat do New Yorku až napotřetí. Troufám si říct, že už těch pár desítek minut, které mi věnovala na kurzech, udělalo neskutečně moc, ale následné soukromé hodiny mi doslova změnily život. Hned po návratu jsem měl koncert v Praze v Malostranské besedě, kde za mnou přišlo několik lidí s dotazem, co se od minule změnilo?! Že na pódiu působím mnohem lépe, že mi věří každé slovo, že jsem mnohem přirozenější, uvolněnější… To všechno způsobila ona! Má zkrátka recept a více než devadesát let zkušeností.
Lidovky.cz: Na čem spolu aktuálně pracujete?
Naše intenzivní spolupráce se brzy proměnila ve velmi blízké přátelství, a proto když se teď v New Yorku potkáme, k výuce jako takové už ani nedochází. Každá chvíle v její přítomnosti je nesmírně přínosná. Je úžasné vidět ji koncertovat jak na klubových scénách, tak na jevišti legendární Carnegie Hall, kde letos v březnu oslavila své 95. narozeniny a velký sál tohoto kulturního svatostánku vyprodala do posledního místa. Ale stejně přínosné je zajít s Marilyn na snídani nebo večeři do některého z bister a restaurací na Manhattanu a jen tiše naslouchat jejímu fascinujícímu vyprávění. Je to jako byste listovali dějinami jazzu. Naše setkání považuji za jeden z největších darů mé hudební kariéry.
Lidovky.cz: V roce 2018 jste natočil album s otcem Amy Winehouse. Jak jste se k takové spolupráci dostal? Jaký je otec Amy?
Dva roky předtím jsem Mitche Winehouse oslovil s nabídkou, zda by měl chuť’ stát se jedním z hostů mého koncertního projektu Sinatrology, který odstartoval v roce 2015 u příležitosti 100. výročí narození swingového krále Franka Sinatry.
Jeho management tehdy zareagoval pozitivně, ale podmínkou bylo přiletět do Londýna na osobní schůzku. Slovo dalo slovo, zjistili jsme, že přístup k muzice máme obdobný, inspirují nás stejní zpěváci a že spolupráce by mohla být opravdu zábavná. Když jsme v prosinci 2017 odzpívali několik koncertů v České republice, Mitch přišel s návrhem společného alba. A protože se blížilo 120. výročí narození hudebního skladatele George Gershwina, volba repertoáru byla jasná.
V roce 2018 jsme album ve společnosti mezinárodní sestavy muzikantů natočili a vyrazili na koncertní turné po České republice, Německu, Velké Británii a zakončili ho v dubnu 2019 benefičním koncertem v New Yorku. Stali se z nás kamarádi. Kdykoli jsme v Londýně, máme s manželkou k dispozici byt jeho dcery Amy v Camden Town.
Lidovky.cz: Pracujete také pro Český rozhlas, prozradíte více?
Rozhlas, to je srdeční záležitost a zároveň velký splněný sen. Na vlnách Dvojky vysíláme společně se zpěvačkou Dashou už třináct let. Sobotu co sobotu si tak můžete naladit hudební pořad Klub Evergreen, který je zasvěcen především Velkému americkému zpěvníku.
Snažíme se mapovat hudební historii, ale taky přinášíme spoustu hudebních novinek. V těchto žánrových vodách se totiž pořád něco děje. Slýchat tak můžete u nás v klubu Franka Sinatru, Tonyho Bennetta, Ellu Fitzgerald, Barbru Streisand, ale i nové hlasy. Třeba Gregoryho Portera, Samaru Joy, Anthonyho Stronga, Veronicu Swift…
Lidovky.cz: Jak se vám tato práce daří skloubit s kariérou zpěváka?
Velmi se to prolíná a vzájemně obohacuje. Kvůli výběru hudby a scénářům Klubu Evergreen musím hodně muziky naposlouchat a díky tomu získávám spoustu inspirace pro svá koncertní vystoupení. Někdy je to pochopitelně náročné, ale co bych pro muziku neudělal! Já ji prostě miluju!
Lidovky.cz: Jaký mají podle vás Češi vztah ke swingu? Máte mezi fanoušky spíše domácí, nebo zahraniční posluchače?
Myslím si, že lidé, kteří poslouchají swing, jsou všude stejní. Jedna krevní skupina, ke které patřím i já sám. Je mi s nimi dobře. Když vstoupím na pódium a cítím, že je publikum od samého začátku na naší straně, že přišlo opravdu jen kvůli mně a muzice, kterou dělám, je to pokaždé jako setkání s blízkými přáteli.
Na mé koncerty doma chodí samozřejmě větší procento Čechů, ale často přicházejí i cizinci, kteří u nás žijí a muziku, kterou já zpívám převážně anglicky, dobře znají. Je to taková mezinárodní spojnice a tmelící prvek. Velkou radost mám taky z toho, že tahle hudba spojuje generace. Publikum mám od dvaceti do sta let. Bez přehánění.
Lidovky.cz: Co dalšího vás baví kromě hudby? Jaký je například váš vztah k módě a designu?
Hudba mě pohlcuje zcela a zároveň je mým největším koníčkem. Takové mám v životě štěstí. Je s ní spojené i cestování, které taky miluju, a kdybych měl zmínit ještě nějakou vášeň, bude to určitě víno a gastronomie. Miluju červené! Itálii, Francii, ale v posledních letech i Moravu a Čechy. Ale propil jsem se už i k šampaňskému, za kterým jsme dokonce minulý rok v listopadu s manželkou a kamarády vyrazili.
Žena mluví celkem dobře francouzsky, takže nebyl problém se dostat i k malým vinařům, kterých jsou v oblasti Champagne stovky a jejich vína stojí skutečně za to. Zapomeňte na Möet! A pokud se ptáte na módu, tak ta je nedílnou součástí mého života. Už dlouhá léta se odevzdávám do rukou krejčích a fashion designerů společnosti Blažek, se kterými jsem nesmírně spokojen. Na scéně a vlastně ani v civilu mě v ničem jiném neuvidíte. Například na outfitech pro letošní ročník filmového festivalu v Karlových Varech, kde pravidelně vystupuji, jsme si dali opravdu záležet. A že jich bylo!
Lidovky.cz: Kde nejčastěji vystupujete? Kde vás můžeme v nejbližší době vidět a slyšet?
Nejradši zpívám v divadlech a klubech, ale v létě miluju open air koncerty. Nádvoří hradů a zámků, zahrady… Když máte nad hlavou hvězdnou oblohu, v korunách stromů zpívají ptáci. Občas vás sice trochu napíná počasí, ale ten adrenalin za to stojí.
V návaznosti na naše Jazz Pikniky z doby covidové, které jsme s manželkou pořádali u nás na chalupě na Vyžlovce, jsme s našimi kamarády rozjeli letní koncerty v nádherné zahradě Villy Vojkov nedaleko Říčan, které se staly doslova fenoménem. Majitelé této secesní hrázděné vily a přilehlé zahradní restaurace Halka s Tomem dokonale vaří, my hrajeme, taky prý dokonale (smích), a ta atmosféra, která se tam každý večer zrodí, tak ta je nepopsatelně krásná. Už třetí léto máme beznadějně vyprodáno, ale zkuste to, třeba se dostane i na vás.
Dva koncerty v červenci, dva v srpnu a jeden chystáme i na prosinec. Takový speciální! S podtitulem „šampaňské, ústřice a swing“. Ale vidět se můžeme i v Praze v Malostranské besedě a v Hradci Králové v Petrof Gallery, kam na podzim zavítáme s americkým saxofonistou Scottem Hamiltonem, taky nás čeká několik koncertů s Dashou a třeba na Silvestra a Nový rok budu zpívat ve Františkových Lázních.
Lidovky.cz: Díky své práci hodně cestujete. Které místo je pro vás srdeční záležitostí a proč?
Nejzásadnějším a nejinspirativnějším místem mé hudební kariéry je jednoznačně New York. New York City. To město patří hudbě a hudba patří jemu. Hrají a zpívají tady ti nejlepší z nejlepších. V jednu jedinou chvíli na stovce míst. Prosadit se tady je nesmírně těžké, ale rozhodně to není nemožné. Je to přesně tak, jak se zpívá v písni New York, New York! If I can make it there, I’ll make it anywhere. Pokud to dokážu tady, dokážu to všude na světě. A kdybych měl zmínit místo, kde dobíjím baterky, tak je to slovinské pobřeží a jeho nejkrásnější městečko Piran. S manželkou tam jezdíme od samého začátku našeho vztahu. Téměř třináct let. Cestujeme hodně, vyrážíme do všech koutů světa, ale Piran je naše srdcovka. Sem musíme aspoň jednou ročně, ale radši dvakrát.
Lidovky.cz: Kdo je vaším nejoblíbenějším interpretem a největším hudebním vzorem? U jaké hudby se vám nejlépe relaxuje?
Zpěvákem číslo jedna je pro mě Tony Bennett. Samozřejmě že mám rád i Sinatru a všechny další členy The Rat Pack, ale Tony je Tony. Naprosto výjimečný zpěvák a vzácný člověk. Taky malíř. Šestkrát jsem ho viděl a slyšel zpívat naživo, třikrát jsme se osobně setkali a jednou jsem si od něj půjčil kapelu. Když jsem v doprovodu jeho muzikantů koncertoval v Carnegie Hall, byl to závazek jak hrom.
S hudbou já vlastně relaxovat neumím. Hudbu poslouchám, soustředím se na ni a přemýšlím o ní. Každá dobrá muzika je pro mě totiž inspirací. Když relax, tak v tichu lesa, na zahradě, na terase se sklenkou vína, nebo na mořském pobřeží. Ale s malými dětmi jsou takové chvíle čím dál vzácnější.
Lidovky.cz: Jak se vidíte za pár let?
Byl bych rád, aby se u nás, ale i v okolních zemích říkalo, že Smigmator rovná se swing a swing rovná se Smigmator. Chci pokračovat v rozhlase, natáčet alba s těmi nejlepšími muzikanty, plnit si dál své sny a taky bych rád navázal na svůj úspěšný koncert v newyorské Carnegie Hall a častěji vyrážel koncertovat do Spojených států amerických. Být takovou česko-americkou hudební spojkou. A taky bych byl rád dobrým tátou, který bude vzorem pro své syny. To je možná ze všeho nejdůležitější.
