Přát někomu krásné léto v Koreji, alespoň v červenci, je dost cynický žert. Za slunečným a snesitelně teplým létem se létá, nejlíp do Evropy. Ostatně všichni mí korejští kolegové z katedry už jsou nebo v blízké době budou v Česku, všichni svorně natěšení po předlouhé pandemické pauze.
Korejských pláží se dá nejvíc užít v červnu a pak zas v září. I já jsem ještě stačila smočit nohu v červnovém oceánu, a to na jihovýchodním pobřeží u Japonského, nebo jak zásadně říkají Korejci, u Východního moře. Do města Ulsan jsem uháněla hned po zkouškovém týdnu rychlovlakem KTX (Korea Train Express).
Ulsan je průmyslové město, sedmé největší v Koreji (počtem obyvatel jen o maličko menší než Praha), má největší montovnu aut na světě (jak jinak než provozovanou Hyundai Motor Company), největší loděnici na světě a jednu z největších rafinérií na světě. To všechno v součtu znamená, že místní patří k nejbohatším v Koreji – HDP na obyvatele je tady s přehledem nejvyšší ze všech jihokorejských regionů.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září 2021 pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Na čem ale musejí ulsanští ještě zapracovat, je doprava ze stanice KTX do centra města. Stanice je asi 25 km za městem a bez metra, a tak dochází k absurdní situaci – 300 km ze Soulu urazíte za dvě hodiny a pár minut, ale oněch 25 kilometrů z nádraží do centra se pak hrcáte autobusem městské hromadné dopravy hodinu a čtvrt. Ubytovala jsem se v samoobslužném hotelu, koupila sendvič v samobslužném obchodě (vstup do nich je na platební kartu a největší obchodní řetězec Emart jich provozuje po celé Koreji nespočet) a těšila se na náš miniroadtrip po východním pobřeží, který měl začít následující den.
Ještě předtím jsem ale „utrpěla“ městskou kulturní slavnost sponzorovanou místní naftařskou společností. Pro popsání programu slova nedostačují, ale bylo to cosi mezi varieté v osmdesátkách (pro pamětníky – Ein Kessel Buntes byla proti tomu vrcholná kvalita), tradiční korejskou hudbou a tancem, agitkou a lidovou veselicí. Jak mi bylo následně vysvětleno fundovanými, díky konfuciánskému přístupu k umění (považovala se za něj jen malba a veršotepectví), má většina Korejců potíž rozlišit „vysoké“ a „nízké“ v tanci a zpěvu.
Nebudu se pouštět do specifické kapitoly s názvem K-pop, ale jen na okraj – tenhle světově úspěšný korejský byznys má na Howon University v Gunsanu už i svou katedru! Nekonečná délka programu byla umocněna následným poznáním, že večeři pro pozdní hodinu nikde nedostaneme, byly už v provozu jen kavárny. Díkybohu za ně! Povečeřeli jsme čokoládové dorty s jahodami a mazali na kutě.
Druhý den jsme vyrazili po pobřeží směrem na sever k přístavnímu městu Pohang. Po cestě jsme minuli místo, kde v červenci roku 1950 došlo k velké vyloďovací operaci jednotek OSN během korejské války, a krásným údolím s broskvovými sady jsme vlastně kopírovali trasu, kterou se jednotky probíjely do vnitrozemí.
Údolí dýchalo venkovským klidem a skoro až idyličností, když pominu fakt, že nám jakási dobrá žena u silnice prodala mísu broskví za lehce astronomickou cenu. Ale chutnaly fantasticky, bez ohledu na přepálenou cenu. Pak jsme se zas vrátili k moři, kde bylo zjevné, jak moc hotelů a kaváren vyrostlo po pandemii a právě se otevíralo. Vesnice malé, úpravné, pláže písečné i kamínkové. Oficiální plážová sezóna ještě nebyla zahájena, na což jsem spoléhala, když jsem plavala v jedné zátoce s idylickou siluetou pohangských oceláren na obzoru.
Ruka v oceánu v Homigotu na samém východě Koreje.
Během sezóny totiž každou pláž pečlivě monitorují plavčíci, kteří vás rozhodně nenechají plavat mimo jimi vytyčený prostor. Neušla jsem ovšem pozornosti podle mě dobrovolného starého pana plavčíka, který na mě použil i megafon, aby ze mě udělal černou ovci před všemi přítomnými na pláži. Vysvětlil mi směsicí korejštiny a angličtiny, že takhle tedy rozhodně plavat nemůžu, že jen tam, kde je mi voda do pasu a podél břehu, a že to je „Korean style“.
Nutno dodat, že nejsem plavec hazardér, neplavala jsem nikterak daleko a moře bylo klidné. Korejci obecně nejsou velcí „koupači“, na pláži holdují všem možným jiným aktivitám a vévodí jim samozřejmě piknikování.
Ani zbytek cesty nebyl nudný – městečko Homigot, které je na nejvýchodnějším ocásku (pomyslného tygra) Koreje, je místem, kde podle pozorování vychází slunce 1.ledna nejdřív z celé Koreje.
Na počest tohoto zjištění bylo vybudováno k novému miléniu náměstí s dvěma bronzovými skulpturami otevřených dlaní proti sobě. Jedna je v oceánu, druhá na souši a právě mezi nimi vychází novoroční slunce. Hotely a penziony jsou tu vyprodané několik měsíců před „Sunrise festivalem“, který se tu už skoro čtvrt století každoročně koná. Poselství otevřených dlaní je, že lidé žijou spolu, aby pomáhali jeden druhému.
Mně bylo pomoženo o pár hodin později, když jsem byla zachráněna od jistého šlápnutí na zmiji v kaňonu národnho parku Juwangsan. V parku jsou nádherné skály a ještě krásnější vodopády, procházka kaňonem po rovině je moc příjemná. Jen hadi se v korejské přírodě na můj vkus dají potkat až příliš často.
Řádky dopisuju doma v Praze, let jsem absolvovala poprvé za svůj dvouletý pracovní pobyt v Koreji přímý, soulské a pražské letiště od sebe dělí 12,5 hodiny trvající let Korean Air. Zvykám si ochotně na málo lidí a málo aut a zároveň už mi cosi korejského začíná chybět…
