Jít na kafe s Hejlíkovými znamená mít všude dveře otevřené. Při hledání nejvhodnějšího místa pro náš rozhovor jsme se v Brně mihli kavárnami Skøg a Mitte, japonskou hospodou Manya i řeznictvím Mikrofarma, až jsme se nakonec usadili před mexickým bistrem La Piñata na příjemném dvorku Platz.
Dvaačtyřicetiletý otec a jeho patnáctiletá dcera se letos stali hvězdami seriálu o krásách české kotliny, výjimečných gastropodnicích i o rodičovství, které mají šanci pěstovat jen každý druhý víkend. Jejich osmidílný pořad je poutavým návodem, jak se během léta v Česku nenudit. Lukáš a Klára Hejlíkovi – dva průvodci, kteří se neustále popichují – o tom, proč dcera nemá nainstalovanou známou aplikaci svého otce, o epické části Brna i receptu na třešňovou kaši.
V prvním díle vašeho seriálu vám, Kláro, táta slibuje, že vás pošle na brigádu do brněnské cukrárny Sorry, pečeme jinak. Už jste nastoupila?
Klára: Zatím ne, ale pořád to beru jako možnost. Teď jsme se se spolužačkou zrovna o brigádách bavily, ale zatím ještě nevím, kam půjdu.
Kam jste, Lukáši, chodil jako kluk na brigádu vy?
Lukáš: Pamatuji si na jednu, kdy mě táta nechal natírat plot. Tehdy jsem si říkal, že to bude super kšeft. Chtěl jsem po něm padesát halířů za plaňku. Jenže pak mi vysvětlil, jak mám každou plaňku odmontovat, obrousit a dvakrát natřít. Za tři dny brutální dřiny jsem si vydělal osmnáct korun. Další tři týdny jsem na něj byl naštvaný, že mě okradl. (směje se)
Přestože jsem občas toužil po tom, abychom se scénář naučili, Klára to čím dál tím víc odmítala, až jsme v podstatě na dané téma jen improvizovali.
