Zvolily si svou cestu a nikdy z ní neuhly. Život a doba přinášejí různé zkoušky, lákadla i nástrahy – a tak není samozřejmé udržet si vlastní směr. Rozhodly se být malířkami a tomu mnohé obětovaly. Žily skromně, nenápadně a po svém. Pro přátele však měly dveře otevřené. Jejich duše i umění zůstaly čisté; ač se nebraly příliš vážně, jejich obrazy ukazovaly hloubku a nelehký úděl lidské existence – a to zvláště v dobách cenzury a politického útlaku.
Sestry-dvojčata Květa a Jitka Válovy z Kladna. Byly to zkrátka „Válovky“, ženy zdánlivě drsné, ale uvnitř citlivé a empatické, svérázné a v kruhu blízkých zábavné. „Neznám jediného společného známého nebo přítele, který by se při vyslovení jejich jména, ,holky Válovky’, nezačal usmívat. Jejich drsnost, temperament, pravdivost výpovědi, naprostá neschopnost bát se a neříct, co si myslí, z nich vytvořily pravdivou legendu… Nikdy s nikým a ničím nekolaborovaly,“ vzpomínala na své kamarádky filmařka Ester Krumbachová.
