Nejde tu jen o detailní dešifrování jeho rozsochatého díla, v němž lze najít množství motivů, spjatých s jeho (homosexuální) orientací, ale zejména o ustavení kritického pohledu, který by mohl vyústit i ve vydání sebraných spisů. A nikoliv jen vybraných, notoricky známých bestsellerů, jako jsou prózy Pan Theodor Mundstock (1963) a Spalovač mrtvol (1967), které mu přinesly uznání a četné překlady v zahraničí.
Nostalgie kuriozit a úzkost ze smrti
Ladislav Fuks se narodil 24. září 1923 v Praze do rodiny policejního úředníka. Vyrůstal na pomezí Vinohrad a Žižkova, kde navázal první dětská přátelství a vztahy, jak popisuje třeba hutná monografie Moje zrcadlo (1995).
Otec, který se stal později předlohou postav například z cyklu humoresek Příběh kriminálního rady (1971), měl na syna silný vliv. Mladý Ladislav si přesto, navzdory otcovu přání, uchoval dostatek fantazie, jež později – zvláště pod stoupajícím tlakem nacistické propagandy – přerostla v některé jeho známé, silně psychologicky laděné fantasmagorické opusy. Prameny lze nalézt v prvních povídkách z konce let padesátých.
Nástup nacismu prožíval Ladislav Fuks jako osobní ohrožení; protektorát ale přežil na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy se zaměřením na filozofii, psychologii a dějiny umění. Studia ukončil v roce 1949 disertační prací nazvanou Bergsonova idea tvořivého vývoje a její důsledky pro mravní výchovu. „Zdá se, že Bergsonův élan vital (životní vzmach), který činí člověka součástí metafyzického vesmírného procesu, Fukse velice ovlivnil. Tady nachází protiváhu ke svému klaustrofobickému pocitu,“ napsal později literární kritik Jiří Rulf.
