Neděle 28. dubna 2024, svátek má Vlastislav
130 let

Lidovky.cz

ASI.JATKA: Přijít o jmění, nebo o člověka?

Lidé

  6:16
„Já Vám to ale hlídat určitě nebudu”, pronesla rázně starší paní s ondulovanými vlasy za pultem. Jako by tu těžkou nákupní tašku se dvěma čouhujícími ananasy chtěli lidé nakupující v zapadlém papírnictví v Bílé labuti jistojistě ukrást.

Do Thu Trang foto: Alena Pecháčková, Lidovky.cz

Byla jsem překvapená z této reakce, která přišla po dotazu, jestli bych si nemohla svou tašku nechat na chvíli u pultu. Chápu, člověk nikdy neví, ztrácí se i staré boty z rohožek. Spíš mě ale zarazil ten negativní výchozí bod mysli, který hlasitě křičel – mám strach.

Mám strach nést zodpovědnost (taška by se ale ztratila mně).

Mám strach pomoci.

Mám strach pomoci, kdyby se opravdu něco stalo.

Mám strach o sebe a své pohodlí. (Což ale primárně nemusí být špatně, je nám to přirozené. Důležité je, jak člověk reaguje, když má vystoupit ze své komfortní zóny.)

Do Thu Trang
Trang Do Thu

S tím občas narážím. Neochota vycházející ze strachu, že se můžete dostat do problémů ostatních lidí. Ztráta vlastní jistoty a pohodlí. Nedůvěra, že když něco nebo někoho neznám, nemusím mu pomáhat. Nedůvěra v násobení dobra.

Do Thu Trang

Patří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství.

Nebudu se odkazovat na starý režim, který podporoval mezi lidmi hlídání si vlastního pohodlí, protože je to ohraná písnička. To bychom se dostali k dalšímu stereotypu, které od Čechů slyším na Čechy – výmluvy a neochota nést zodpovědnost za vlastní činy. Tak či tak… Chvíli jsem koukala a pak odvětila, že to nikdo neukradne a že věřím na dobro lidí. To trošku pookřála, pousmála se a dodala “Když myslíte.”

Myslím. Tahle konverzace ve mně ale zasela zrnko nejistoty a tu a tam jsem se na tu tašku podívala. Musela jsem si sama dát pohlavek a pak se sobě zasmát.

No. A i kdyby tu asi sedmikilovou růžovou nákupní tašku se dvěma čouhajícími ananasy chtěli ukrást, tak co. Lepší přijít o jmění než o člověka, jak by se ve Vietnamu řeklo. Của đi thay người.

Autor: