Gellnerova "čeština zablácené ulice" mu pomáhala lépe vystihnout život v jeho syrovosti i surovosti. Jako zhýralý jinoch v básních brouzdal po periferiích měst i společnosti, za nocí plných erotiky navštěvoval krčmy i šantán - prostředí, jež důvěrně poznal jako chudý neúspěšný student a poté bohémský umělec ve Vídni, Příbrami, Praze, Paříži či Mnichově.
Jeho poezie, v níž často užíval stylistické prostředky i motivy z kabaretních kupletů a pouličních popěvků, nesla ve své protiměšťácké revoltě sociální obsah, ale stejnou měrou byla i odrazem jeho duše, potlačující touhu po čistém a hlubokém vztahu ("Žurnály, básníci, učenci lhali, po léta za nos mě vodíce, muži mi lhali a ženy mi lhaly. Ženy, ty lhaly mi nejvíce. Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevěřím. Když někdo ke mně ruce své vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím").
Pustina deziluze
Zatímco v raných básních bylo jeho srdce "přetékajícím pohárem, jenž čeká na rty člověka", později se změnilo v pustinu deziluze ("Života číši jsem naklonil ke rtu, piju z ní smutek a bolest a zmar"). Gellner tak kolem sebe postavil zeď ironie a sarkasmu a zaujal postoj skeptického racionalisty ("Ničeho nechtít již v žití, necítit, nežádat, být jak ten plamen, jenž svítí studeně na spící sad!").
František Gellner se narodil 19. června 1881 v Mladé Boleslavi, kde vystudoval gymnázium. Již na škole vydával časopisy, do nichž přispíval básněmi, překlady básnických a filozofických textů i karikaturami profesorů. Po maturitě začal studovat ve Vídni techniku, kterou po dvou letech vyměnil za báňskou akademii v Příbrami, ale ani tu nedokončil.
Gellner a buřiči
Už z Vídně navázal kontakt s básníkem Stanislavem Kostkou Neumannem, vůdčí osobností anarchistických buřičů, a začal přispívat do jeho revue Nový kult. V roce 1901 Gellnerovi vyšla první básnická sbírka Po nás ať přijde potopa! a dva roky nato druhá sbírka Radosti života. Ilustroval i knihy, například Křest svatého Vladimíra (1904) Karla Havlíčka Borovského.
Po roční vojenské službě v Litoměřicích, kde byl vystaven šikaně kvůli svým dřívějším anarchistickým postojům, se Gellner vydal do Mnichova studovat malířství. Po půl roce přesídlil do Paříže (1905-1908), kde si prohloubil výtvarné vzdělání a uplatnil se i v předních ilustrovaných satirických časopisech.
Karikaturista i redaktor
V roce 1911 se usadil v Brně, kde začal spolupracovat s Lidovými novinami, zprvu externě jako karikaturista, posléze jako stálý redaktor, jenž měl na starost poslední stránku nedělní přílohy Večery. Z ní se brzy stala vtipná kronika doby, někdy však vyšla jen bílá stránka s nápisem "konfiskováno". Pod Gellnerovým ostrým perem se totiž ocitli poslanci, ministři, církevní hodnostáři, ale třeba i španělský král Alfons XIII.
Za brněnského období narůstal v Gellnerově díle epický prvek - psal veršované satiry, povídky v próze i verších (výbor Cesta do hor a jiné povídky, 1914), fejetony či veršovaný román Don Juan (nejprve v časopise, knižně až 1924).
V srpnu 1914 byl zapřisáhlý antimilitarista Gellner nucen si obléci uniformu nenáviděného Rakouska-Uherska a odejít na frontu, odkud se už nevrátil. Ještě před odchodem do války uspořádal svou třetí básnickou sbírku Nové verše, která vyšla až v roce 1919. Po jeho smrti byly v roce 1928 vydány též Spisy, zahrnující i jeho román-fejeton Potulný národ či komedii o třech dějstvích Přístav manželství.
