Jestli oříšky vyprodukovaly tak dokonale padnoucí střevíc, že by se za něj nemusel stydět ani Baťa, co tedy bylo s její nohou v nepořádku?
Logické by bylo, kdyby měla hodně puchýřů a nebo kuří oko.
Ano, je to nechutná představa, uznávám, ale zas uznejte vy, úplně logická.
Popelka dřela, byla využívaná jako dětská pracovní síla. Prát na valše v minus třiceti v místním potoce, zametat proutěným koštětem popel, býti shrbená nad čočkou a hrachem a třídit ho jen tak z macešina plezíru, aniž by to bylo žádoucí pro dobrou (třeba hrstkovou) polévku, to všechno věru není lehká věc.
Ale zpátky k chodidlům.
Nevěřím tedy, že při veškeré této fyzické námaze by Popelka měla nohy jako ze žurnálu.
Měla enormně velký palec? Nebo vybočený palec? Nebo obří patu? Plochou nohu? Nebo?
Jestli se ovšem pletu a její noha byla průměrná třicet osmička, pak nechápu, že bota neseděla žádné holce v království.
Jestlipak se tady spíš autor nechtěl vyvarovat v dnešní době pořád víc diskutovanému tématu bodyshamingu, a proto raději z jejích nohou udělal reklamu na Scholl.
Jestli se nebál, že když půjde s kůží na trh a přizná, že Popelka měla fakt divnou nohu a proto její střevíc neseděl ostatním dámám, jeho pohádka nebude mít takový úspěch.
Opět logicky.
Vždyť její příběh je z části založen právě na výjimečně krásné noze, díky které jí její vyvolený princ našel a pak žili šťastně až do smrti.
A to je ten problém.
Kdyby autor ukázal, jak moc otlačené má Popelka nohy, tak by možná žádný ptáček místo nehledal.
Nebyl by Jurášek, nebyla by kamizola ani luk a ani Hraběnka z Outlova s dcerou Droběnou.
Ani svátky pokoje a klidu by nebyly to, co jsou, a leitmotiv československých Vánoc by byl možná v ohrožení.
A to jenom kvůli jedné, tedy dvěma nohám.
Milosrdnému lhaní.
A proto je nutné položit si otázku, jestli spíš ono milosrdné lhaní není leitmotivem celých Vánoc.
Poslední, co nám zůstalo. Jediný den v roce, kdy se všichni bez ohledu na víru a světonázor snaží na chvíli zapomenout na všechno zlé a na den se pokouší přesvědčit sám sebe, že tento jediný den v roce ještě může přinést štěstí.
Sednout si ke stolu a povečeřet.
Sníst kapra bez újmy.
Obdarovat se navzájem horko těžko nakoupenými dárky.
U stromečku, který opět není úplně ono, jako ten vloni a předloni.
A doufat, že nikomu z rodiny právě v tento jediný den v roce nepřelítne nic přes nos a hádky si, alespoň na Štědrý den, vezmou volno.
Strašně moc úsilí a energie, strašně moc stresu proto, abychom oprášili staré dobré morální hodnoty.
Nechci kázat jako fejkový mesiáš, ale Vánoce nemusí být jako ze žurnálu.
Vánoce jsou jako nohy Popelky - na oko dokonalé, ale pod slupkou znavené tvrdou dřinou a namáhavou prací. A purpura na plotně voní.
A až je opět každoročně po všem a někde uvnitř našeho nitra na nás zírá, po trezoru temná díra.
A taky suchá hlína, bez kvítí a bez vody.
A marně se snažíme opět celý rok najít nebe na zemi.
A hledáme někoho, s kým nás baví svět.
Až jede opět Václav Neckář přes kopce a Libuše Šafránková je umouněná od popela a my opět sedáme k prostřenému stolu, cíleně se oddávající gastrodemenci a předstíráme, že jsme si fakt vždy to těžítko přáli, a za rok zas a pak zas a takhle pořád dokola a dokola a dokola a…
