Po dlouhé době vydává novou desku a je na roztrhání. Zpěvačka Jana Kirschner právě na několik málo dní přiletěla z Londýna a za tu dobu chce všechno stihnout. Omlouvá se za ochraptělý hlas, poslední dny pořád jen mluví.
Přesto s širokým úsměvem vypráví o svém dětství plném zpívání i sousedských hádek. Se stejnou upřímností zvážní, když je tématem současná slovenská politika nebo její názorový rozkol s rodiči.
Proč nechce žít výš než ve druhém patře? Jak ji covidové lockdowny dohnaly k terapii a úklidu ve vlastní hlavě? A lze spolu sedět u jednoho stolu, i když máme rozdílný světonázor?
Lidovky.cz: Právě vám vyšlo nové album Obyčajnosti. Jaké je?
Úplně jiné než ta předchozí, akustické a dřevěné, jak já říkám. Před nahráváním jsme si totiž ve studiu rozestavěli desítky nástrojů. Dali jsme dohromady všechno, co jsme našli, oslovili jsme folkové muzikanty po celém Londýně a ti nám nanosili píšťaly, kytary, všelijaké zvláštní nástroje – i indický sitár a nádherné grand piano. Nahrávání pak bylo velmi organické, což znamená, že to, co se ve studiu nahrálo, na nahrávce zůstalo téměř bez úprav. Častokrát jsme upřednostnili atmosféru před dokonalostí.
