Slavík odešel do Rakouska v roce 1980 po podpisu Charty 77, textu, ve kterém tehdejší disent vyzýval komunistický režim, aby dodržoval zákony, které přijímal a které navenek zaručovaly základní lidské svobody. Malíř, který trpěl také onemocněním srdce, pak žil a pracoval ve Vídni.
Jeho umělecká dráha začala na keramických školách - ze školy v Bechyni přestoupil na sochařskou školu v Hořicích. Poté studoval na Pedagogické fakultě v Praze u Karla Lidického a hlavně pak malbu u Martina Salcmana, který jej definitivně obrátil k malířství. Po škole se ocitl v okruhu umělců typu Adrieny Šimotové, Václava Boštíka, Jiřího Johna a dalších.
Figurativní malba
Zásadním tématem jeho obrazů je figura. V 70. letech se proměnilo v téma silně existenciálního zabarvení, což ovlivnily okolnosti jeho života i události 70. let. Slavík si téměř po celý život budoval nezávislou existenci, pracoval jako kulisák i skladištní dělník. Svými obrazy stále silněji reflektoval nejisté polohy lidské existence.
"To bylo právě tím, že jsem byl stranou, že jsem byl nádeník. Neměl jsem žádné kšefty, o které bych se musel strachovat. Jim šlo o živnost, mně ne," vysvětloval jednou, jak se dostal k Chartě a proč ji podepsal, když mezi výtvarníky moc signatářů nebylo. Hned v následujícím roce byl vyloučen z Fondu výtvarných umění.
Medailon Otakara Slavíka čtěte v pondělním vydání deníku
