Jeho děj se odehrává v nechvalně známé věznici v Uherském Hradišti, kde sadistický soudruh Grebeníček a jeho stejně úchylní kámoši od StB údajně mučili politické vězně. Nebudu to popisovat, protože bych se zase rozčílil, ale na natáčení filmu, který je na ČSFD ohodnocený jako 85. nejhorší, vzpomínám rád.
Potkal jsem se u něj totiž s herci, jako byl pan Zindulka, pan Přeučil, ale také s Norbertem Lichým, který se stal mým filmovým partnerem. Oba jsme hráli estébáky, Norbert zlého, já hodného, abychom se pak v čase přenesli ve stejných rolích do současnosti a pokračovali tak dál.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha, který měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Sestřičky a další, ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale třeba i pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy, v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové a v roce 2020 mu vyšel sms thriller Herec. Od března 2021 v Českém rozhlase Zlín moderuje svůj autorský pořad Na pohovce JK |
A protože policisté nosí uniformy, byla naším kostýmem právě uniforma a byli jsme k nerozeznání od skutečných mužů zákona. Po jednom natáčení, kdy jsme čekali na auto z produkce, které nás mělo zavézt do kostymérny, abychom se mohli zase převléknout do civilu, Bert navrhnul: „Pojďme si dát, než přijedou, ruma.“ Nebyl jsem proti, i když nejbližší podnik, kde nám mohli nalít, byla nádražní restaurace, hnízdo místních bezdomovců, opilců a ztracených existencí.
Všimli si nás už z dálky přes sklo, ono to ani nešlo jinak, protože jsme vypadali jako Laurel a Hardy. Já jsem tenkrát při stoosmdesáticentimetrové výšce vážil asi 60 kilo a Bert byl vždycky pořádný kus chlapa. Možná si místní galérka myslela, že jen tak projdeme kolem, protože když jsme vešli dovnitř, někteří začali poposedávat a jiní se i zvedali ze svých míst.
„Dobrý!“ kývali směrem k nám hlavami výrostci, co jim evidentně nebylo osmnáct a dopřávali si desítku, kterou při našem příchodu začali strkat za papírové stojánky na stolech lákající na klobásu za 65 korun. „Dobrý,“ odpověděl Bert tak, že jsem začal mít nahnáno i já, a sledoval jsem, jak se i neohrožení borci začínají vytrácet od stolů a pomalu opouštějí lokál. „Máte přání?“ polkla na sucho statná padesátnice v ušmudlaném plášti a čekala, co se stane. „Rum. Velký. Dvakrát,“ zavelel v hodnosti kapitána Bert.
Nastalo dlouhé ticho, které se postupně měnilo v nechápavou paniku, jež přehlušoval jen zvuk cinkání lahve o malé skleněné nádoby vyluzující třesoucí se ruka paní servírky. Tohle ten desítky let fungující podnik evidentně ještě nezažil. S pocitem nechápavého zmatku začali pomalu, ale odhodlaně couvat i ty nejotrlejší povahy, a nepamatuji si, že by se někdo z nich rozloučil. My jsme si toho nevšímali. Jen jsme tiše stáli, pohupovali se s pistolemi za pasy v kolenou a mlčky upíjeli lihovinu.
Asi po deseti minutách jsme zaplatili a když jsme otvírali dveře, abychom se vrátili na místo natáčení, ozvalo se za námi tiché, ale naléhavé: „Ku*va a ten zbytek bude platit kdo?“ Ohlédli jsme se a uviděli prázdný lokál, prázdné stoly a na nich desítky rozpitých panáků, ke kterým se určitě hned tak někdo nevrátil.
Jestli ten film uvidíte, tak si na historku vzpomeňte. Promítat se bude ve čtvrtek 24. února v kině Hvězda v Uherském Hradišti a vstup je… zdarma. A protože se blíží jaro, přeji vám spoustu hezkých zážitků a u nich, jak říkala moje babička, dušu v péří.
