„Žena je nejkrásnější, když nalévá čaj,” říká do hrobového ticha industriální haly Magdaléna Borová. Herečce s upachtěnými vlasy a ve vytahaných kraťasech se dostane tichého smíchu. Ten večer poněkolikáté, ačkoli diváci právě přišli na představení Do tmy. Temný příběh o víle, která svůj život zasvětí sběru bylin a obětuje mu své vztahy i zdraví, pochází z pera spisovatelky Anny Bolavé. Letos jej herečka Magdaléna Borová scénáristicky upravila do monodramatu, kterým se proskáče v obřích holinkách.
„Když jsem hru zkoušela, říkala jsem si, že to nepřežiju. Měla jsem šílený stres z toho, že budu sama na jevišti. To je má noční můra. Nejsem ráda středem pozornosti,” svěřuje se Magdaléna Borová ve své oblíbené pražské kavárně v přízemí letohrádku Portheimka. V hipsterských podnicích s předraženou kávou se prý necítí dobře, a tak se hned po její taneční lekci scházíme v komorní Českavárně. Proč se lidi bojí zpívat? Co má společného se svými rolemi trpitelek, do nichž ji režiséři obsazují? A věří v léčivou sílu bylin?
Jak se vám dostala do rukou kniha Do tmy?
U nás doma byla už dlouho. Kniha vyšla v roce 2015, já ji ale četla až tři roky poté. Moje rodina knížku přečetla hned, já si dávám se vším načas. Věděla jsem, že za ní autorka Anna Bolavá získala cenu Magnesia Litera a že to je něco hodně zajímavého. Pak jsem najednou byla ve složitějším životním období. Zrovna jsem někam jela a přibalila si ji s sebou.