Jihočeská vesnice, začátek 70. let, moje máma vystupuje vedle Marka Kopelenta z rybníka a ptá se ho, jestli skladby jejího syna k něčemu jsou. A Marek Kopelent byl vždy přívětivý. Když jsem mu nosil první skladby a la Martinů, jen řekl slovo „špinavé“ a bylo to. A pak jsme se proháněli v jeho fordu po Praze, tak jako ostatní přežívající smetánka kultury 60. let.
Jen párkrát jsem pocítil jeho odpor, například když jsem – již ovlivněn radikalismem nové hudby – zahrál na jeho klavír svou novou sonátu spočívající v usednutí zadkem na klaviaturu. Ale pak mi řekl, abych něco napsal, že mi to Musica viva Pragensis pod vedením Zbyňka Vostřáka zahraje. Ale milé děti, nezahrála, protože „umřela“!
A pak mi dal desku z Musi k protokollu 1971 ve Štýrském Hradci. Jeho Intimissimo, hudba a báseň pro komorní soubor a magnetofonový pás (dva recitátoři) s textem básně Paula Forta. Ta skladba hrála pořád dokola, dneska už poškrábaná nehraje. Byla mízou mého dospívání a lékem všech mých pubertálních neštěstí.
Zakázaná kvalitaMarek Kopelent (28. dubna 1932 v Praze) je výrazný český hudební skladatel, klavírista, pedagog, publicista a organizátor. V letech 1951–1955 vystudoval skladbu na AMU. Do roku 1971 pracoval ve vydavatelství Supraphon jako redaktor pro soudobou hudbu. Z politických důvodů musel místo opustit a pak až do pádu režimu pracoval jako korepetitor tanečního oddělení Lidové školy umění v Radotíně. Jeho tvorbu v té době prakticky nebylo možné u nás hrát, ale na zakázky ze zahraničí vznikala jeho nejvýznamnější díla. Jako skladatel na sebe v cizině výrazně upozornil už před okupací. V letech 1965–1973 společně se Zbyňkem Vostřákem umělecky vedl soubor Musica viva Pragensis. Od roku 1991 působí jako profesor skladby na pražské AMU. |
A pak jsme spolu byli (1972?) na festivalu Varšavská jeseň. Měl jsem všechno zadarmo (zřejmě mi to Marek Kopelent všechno zaplatil) a jen jsem sledoval, jak se baví s elitou evropské nové hudby. Cage s Cunninghamem se mu nelíbili, já jsem tenkrát ve jménu radikalismu nesměle protestoval. A pak už jsme poslouchali jen pásky z jeho premiér, které někdy někdo provezl přes hranice.
Pro holčičky k tanečkům
A v roce 1974 jsem jel k přijímacím zkouškám na JAMU. A Marek Kopelent jel se mnou a během celé doby zkoušek seděl na chodbě a dával najevo, že mu na mně záleží. A začal jsem chodit na JAMU k Piňosovi, ale vždy v Praze za Markem Kopelentem. A už jsme se neproháněli ve fordu, ale v dacii. Už jsme nejezdili do Varšavy, ale do LŠU v Radotíně.
Dějiny dvacátého století jistě ocení snímek, jak tento mezinárodně uznávaný skladatel soudobé hudby sedí za klavírem v tenkrát smradlavém Radotíně a hraje holčičkám k tanečkům. Nejbizarnější byl ovšem pohled na jeho kostkované bačkory. Jeho tradiční francouzská vzdělanost (francouzské gymnázium) a jakýsi zakódovaný pocit občanství francouzské revoluce vedly Marka Kopelenta vždy k polemikám se světem, se světem hloupých článků Dalibora C. Vačkáře v roce 1965, s praxí normalizačního Svazu skladatelů v sedmdesátých letech, s praxí Svazu skladatelů po roce 1989…
Myslel jsem si tenkrát, že Marek Kopelent zbytečně vynakládá energii na vysvětlování věcí volovi, ale později jsem pochopil, že nejde tak ani o nápravu věcí, ale o udržování vnitřní integrity – tzn. něco si myslím a mám nejen právo, ale jako občan dokonce povinnost to formulovat i za cenu ponížení.
A scházeli jsme se uprostřed beznadějných 70. let ve sklepě, v obskurní elektroakustické laboratoři dr. Vladimíra Lébla, bylo nás vždy tak šest, Lébl, Herzog, Vostřák, Klusák, Kabeláč, poslouchali jsme, kdo co měl, povídali o hudbě. Už nikdy nehltal jsem každé slovo přítomných s takovou náruživostí!
Skladatel Marek Kopelent.
Apak v roce 1978 první provedení skladby Marka Kopelenta v Čechách v době normalizace. Úkolu obhajovat kacíře se tenkrát ujal klavírista Radoslav Kvapil. Český hudební polodisent dostavil se v hojném počtu, neboť potleskoměr po skladbě znamenal palec nahoru nebo taky dolů, v případě, že by skladba nebyla dosti socrealistická, srozumitelná širokým masám a sdělná, nejlépe sdělná všech krás naší socialistické vlasti. Již jen vstupní kapitál skladby byl problematický – cožpak v době, kdy jsme byli všichni šťastni, že žijeme v okupovaném socialismu, se může skladba jmenovat „Balada“?
Výzva k barevnému žánru
A pak přišla ta naše slavná revoluce. Nás šest z tajemné laboratoře dr. Lébla nechtělo dále sedět ve Svazu skladatelů. A tak nás šest z tajemné laboratoře dr. Lébla založilo vlastní spolek Ateliér 90. A vlastně nás už nebylo šest a, milé děti, určitě se ptáte, proč nás nebylo ani těch šest – no protože, milé děti, umřeli! Vostřák zemřel, Lébl zemřel, Herzog zemřel… Myslel jsem si tenkrát, že nějak dosáhneme na dosud bohaté dotace Svazu skladatelů, a představoval jsem si, jak ve svatovítské katedrále hrajeme Konx-Om-Pax Giacinta Scelsiho.
A nadšené davy posluchačů žasnou, jaká že to hudba se ve světě psala, zatímco my jsme poslouchali Májový deníček Václava Felixe. Ale, milé děti, nikdo nežasl, Scelsi se nehrál a, milé děti, určitě se ptáte „proč“, inu protože došly peníze! Na rozdíl od reálného socialismu, kdy jsme všichni postupem času dělali stále méně, až to hraničilo s tím, že jsme nedělali nic, kdežto z televizních novin jsme se večer dozvěděli, že náš stát je na tom čímdál lépe, najednou děláme čím dál více a večer nám televizní noviny řeknou, že dlužíme státu najednou 120 000 Kč.
A Marek Kopelent 32 let zaštiťuje svým jménem onen spolek Ateliér 90, spolek veteránů nové hudby, ale i těch, kdo jsou ve všech spolcích, včetně rybářů a včelařů, s nadějí, že jim všude tu jejich blbůstku zahrají. A nedávno sedíme na dvoře slavné HAMU a já říkám „proč raději nepíšete?“. A Marek Kopelent říká „nikdo o to nestojí“.
A já si vzpomenu, jak na začátku 90. let někdo v Ochranném svazu autorském obhajoval, že za provedení oratoria má být víc bodů než za populární píseň, protože třeba Svatopluk Havelka psal to oratorium dva roky a kolikrát se to asi zahraje? A vystoupil nějaký autor písní a řekl liberální pravdu: „A kdo se ho o to prosil?“ Samozřejmě vydělávat si oratorii je nesmysl! Když chce žít, nechť píše populární písně! A taky to tak dopadlo – všichni hrajeme v mýdlových seriálech. Protože mýdlový lid si toho žádá.
A Marku Kopelentovi přitom stačilo celých dlouhých dvacet let normalizace, že pár přátel v německých rozhlasech o jeho hudbu stálo! Stačili tři redaktoři a Marek Kopelent napsal svá veliká díla 70. a 80. let! Ale vykládejte dneska někomu něco o potřebě nepotřebného a o Durychových služebnících neužitečných!
A tak na závěr bych chtěl Marku Kopelentovi říct, že aspoň já o jeho hudbu stojím. Chtěl bych, aby napsal operu, neboť celým svým dílem – ach jak barevným ve všech ohledech! – je přímo vyzýván k tomuto všemi barvami hýřícímu žánru. Marek Kopelent – Duchovní opera ke svatému Václavu.
