Sedíme ve vaší kanceláři v letecké základně v Náměšti nad Oslavou, nad vaším stolem je cedulka s nápisem: „Kdyby blbci mohli létat, tak by tohle místo bylo letiště.“
Ano, to je takový náš humor, humor chlapů, kteří tu pracují dvacet třicet let. Pro mě je ten humor neskutečně vtipný, ale mimo základnu mu lidé moc nerozumějí, je velice specifický, suchý a hodně černočerný. Když máme nějakou vzpomínkovou akci, tak se sem vrací i lidi, kteří jsou dávno v civilu, a to jsou nejlepší akce, kde se nejvíc zasmějeme.
Uvařil jste mi moc dobrou kávu, příprava vypadala pracně. Jaká káva se vařila na základně v Afghánistánu?
Nedobrá, tam mi káva absolutně nechutnala. Koupil jsem si tam i moka konvičku. Dělali jsme večer kávové dýchánky, kdy jsme si umleli zrnkovou kávu a většinou v sedm večer jsme se sešli u nás na pokoji a bavili jsme se o tom, co je nového. Káva se dala buď poslat z domova, nebo Italové prodávali Lavazzu ve svých obchodech, to je výborná káva. Byl jsem celkem na šesti misích, pokaždé v Afghánistánu, poprvé v roce 2009 a naposledy v roce 2015, a je pravda, že na té poslední misi už byla na základně v Kábulu i kavárna.
Měli jste na misích i jiné rituály?
Spousta lidí chodila ve stejný čas běhat nebo do posilovny. Já jsem měl in-line brusle a jezdil jsem po základně na bruslích, když večer nebyl provoz. Na křižovatkách jsou retardéry a ty se musejí pořád přeskakovat. Když jsem jezdil daleko k plotu, tak mě zase napomínala turecká ostraha, protože už jsem byl moc blízko civilního prostoru. Není tam tráva, ale je tam moc štěrku, takže jsem si každý den málem rozbil hubu, ale opravdu jen málem.
Místo posilovny autíčko
Pomáhají každodenní rituály vojákům, aby přežili bez psychické újmy?
Je třeba si volný čas nějak efektivně vyplnit. Dá se dělat ledacos. Já jsem si přes Američany nechal poslat model terénního auta na vysílačku, off-roada s náhonem 4x4. Složil jsem si ho a jezdil s ním na základně po hromadách, po šutrech. Jezdil jsem s ním každý den tak hodinu a půl. Mě už nebaví chodit do posilovny, to už je spíše pro ty mladé. Já jsem si chodil hrát s autíčkem. Postupně si to získalo velkou popularitu, vojáci ze všech armád se u mě zastavovali a vyptávali se, z legrace ho chtěli vyměnit za svoje služební. A jak říkám: kdo si hraje, nezlobí.
Hráli jste na misi i jiné hry?
Chlapi se scházeli a hráli karty. Dvakrát týdně se konaly turnaje. Bylo tam 25 národů a všichni hráli spolu. Já nehraju, tak ani nevím co, ale bylo to o malé peníze. Často ale vyhrávali naši kluci, třeba 10 dolarů.
Sám jste vozil na misi i fotoaparát. Využil jste možnost, že můžete fotit i z vrtulníku.
Bylo velice zajímavé sledovat poušť Kandaháru. Nikdy předtím jsem to neviděl, krásná příroda, úžasné barvy, Afghánistán je navíc hrozně hornatý, naše Krkonoše, to je jako nic a já miluju skály. Nádherné je, když krajinou protéká říčka, okolí je zelené a obydlené. Zajímavé také bylo, že když jsme u Kábulu přeletěli první hory u letiště, tak se objevila stavení s komíny, kde místní pálili cihly z hlíny. Lidé tu žijí i v poušti jako nomádi, mají osly, kozy a zajímají se jen o to, aby přežili, a ne kdo jim vládne v Kábulu.
V Afghánistánu máte sedm let srovnání. Změnily se podmínky na misích?
Zázemí bylo pořád velice slušné. Pokaždé stejná vrtulníková mise, kde jsme cvičili afghánské letce a techniky. Co se týká bezpečnosti vojsk, tak ta jde v mých očích dolů, protože se stále snižují počty vojáků a Tálibán vystrkuje růžky. V roce 2009 existovaly oblasti, kde byl naprostý klid, a po odchodu vojsk se bezpečnost sype.
Na misi už ne, starám se o tři děti
Plánujete ještě další misi?
Ne. Po tom stavu, kdy se ze mě stal samoživitel rodiny a starám se o své tři děti, tak už ani nemůžu. Moje účast na misi byla jednou z příčin, proč se mi rozpadlo manželství. Znám takových vojáků několik, vrátili se domů a jejich manželky už měly někoho jiného. Určitě toho ale nelituji. Vůbec ne.
  |
Vy se staráte o svoje děti? Jak to zvládáte, když bydlíte v Přerově a pracujete v Náměšti nad Oslavou, což je 142 kilometrů?
Zvládám to těžce, ale jde to. Hodně mi pomáhá moje nejstarší dcera, které je 22 let. Dvojčatům je 12 let. Každopádně nemůžu jezdit na cvičení, teď bylo například cvičení na dva týdny v Belgii a to bychom nezvládli.
Jak jste se dostal do armády?
Od dětství jsem stavěl modely letadel a lodí. Hlavně ale letadel. Nic jiného mě nebavilo. Na základní škole jsem se rozhodoval mezi námořní školou v Děčíně a leteckou, která byla v Košicích a Prešově. Rozhodl jsem se pro letadla a šel do Košic do kasáren. Vyrůstal jsem v Mladé Boleslavi, odkud jsem odešel jako kluk a nikdy se nevrátil. V Košicích jsem velice rychle dospěl, protože tam se k nám jako k dětem nechovali. Jeden rok jsem byl v Košicích a další roky v Prešově. Byl jsem tam v posledním ročníku, protože pak se dělil stát a ostatní již končili v Brně.
Jak jste to zvládl?
Bylo to zvláštní. Nevím, jestli bych se na to u svých dětí díval stejně, protože jsem odešel 740 kilometrů od domova. Vlastně jsem ani nebyl doma. Táta mi to dovolil. Nakonec i máma, ona chtěla jako mladá studovat školu v Karlových Varech, protože krásně malovala a chtěla malovat porcelán. Její táta, můj děda, ji nepustil, protože by o ni přišel, tak dělala ve Škodovce. Mně nakonec dovolila, abych dělal to, co chci – jí to dovoleno nebylo.
„Čtyřkaře a pětkaře velitel zmlátil“
Vzpomenete si na nějaký silný zážitek?
Naše četa začala v počtu 33 a skončilo nás 20. Většina odpadla hned na začátku, maminkovské typy jako první. Historek je proto hodně, velitelé se s námi vůbec nemazali, když někdo neposlouchal, tak se to řešilo ručně a stručně. Když jsme dostávali vysvědčení, tak ty, kteří měli jedničky a dvojky, velitel pochválil, trojkařům v klidu domluvil a ty, co měli čtyřky a pětky, si vzal stranou a zmlátil je. Čtyřkaři si navíc mohli vybrat, kam to chtějí. Pětkařům to vybíral sám. Ovládal celou řadu bojových sportů. Nikomu to nepřipadalo divné. Já jsem problémy s prospěchem neměl.
Pořád stavíte modely?
Už moc ne, ale dost intenzivně jsem stavěl modely až do svých 28 let. Dokonce jsem si kolem roku 1998 sám postavil model Titaniku, což bylo dost obtížné, protože neexistovaly žádné plány, nebyly žádné pořádné modely, které by mě uspokojily, tak jsem si vše vyrobil sám a trvalo mi to skoro rok. Trup z polystyrenu, „kovové“ pláty z knihařského papíru, do kterých jsem například dělal 820 oken.
Měl jste na škole ještě jiný koníček?
Vrcholově jsem sportoval. Jezdil jsem pořád po závodech po celém Slovensku. Házel jsem diskem a koulí. Hodně mi to pomohlo fyzicky i psychicky. Hlavně jsme byli často na letišti a co jsme se naučili ve škole, tak jsme si hned vyzkoušeli v praxi. Rozebírali jsme letadla a dávali je dohromady, to dnešní školy zapomínají. Po škole jsem nastoupil do Prostějova, pak do Přerova a nakonec do Náměště nad Oslavou.
Smrt spolužáků
Prozraďte mi: co je úkolem leteckého technika?
Staráme se o vrtulníky po všech stránkách. Existuje skupina techniků, kteří se starají o motory, pak jsou ti, kteří opravují radiovybavení, dále zbrojíři a ti, kteří mají na starosti elektrické a speciální vybavení letadel, to je moje práce. V pondělí bývají předběžné přípravy, kdy se vrtulník vždy kompletně zkontroluje, pak jsou letové akce, a když se něco rozbije, tak se jednodušší opravy dělají na letce a ty složitější řeší letecké technické oddělení. Vrtulníky se musí neustále kontrolovat. Po určitém počtu odlétaných hodin, předletovky, poletovky a stále dokola, aby bylo vše v pořádku. Jak jde čas, tak jsou prohlídky složitější a důkladnější a nakonec skončí vrtulník na generální opravě. Jakákoliv chyba může někoho stát život.
Zažil jste havárii?
Osobně ne, to bych tady asi nebyl. Z mé třídy zahynuli dva technici. Jeden zemřel při letu z Belfastu. Já jsem ten vrtulník vykopával, dávali jsme zbytky těl do pytlů. Stalo se to 10. listopadu 1998. Tam zahynuli tři piloti a jeden palubní technik. Další spolužák zemřel, když se vracel z mise. Došlo k tomu nad Maďarskem. Jinak je ale vrtulník nejbezpečnější dopravní prostředek na světě. I letadlo potřebuje k přistání dráhu, vrtulník ne.
Odešli vaši spolužáci do civilu?
Hodně málo nás v armádě zůstalo. Největší vlna odchodů přišla potom, co bylo zrušeno letiště v Přerově a řada lidí si řekla, že nemůže dojíždět 142 kilometrů kvůli práci a stěhovat se nechtěla. Stává se, že si pak špatně hledají práci. Můj nejlepší kamarád říkal, že na civil nebyl zařízený, protože soukromé firmy, které poznal, jen odrbávaly, falšovaly a on byl zvyklý z armády na perfektní práci.
Dcera v armádě? Nevadilo by mi to
Vidím, že vedle jména máte přezdívku Švejk. Vyplývá z vašeho jména. Máte rád postavu Josefa Švejka?
Mám ji moc rád. Když mi tak začali říkat na škole, tak se mi to moc nelíbilo, dneska to vyžaduji a každý mi tak říká. Když se píšeme na tabuli, kdo jde na letovou akci, tak si napíšu Švejk a každý ví, že jsem to já.
Máte rád válečné filmy, viděl jste například Top Gun?
Kdopak by to neviděl. Viděl jsem tam mnoho chyb, profesních nesmyslů a film se mi moc nelíbil. Velký dojem na mě udělal třeba film Zachraňte vojína Ryana. Na to museli diváci v kině koukat s otevřenou hubou.
Jaký byl váš nejsilnější zážitek z misí?
Asi první raketový útok na naši základnu. Bylo to v noci, tak jsem z toho byl vedle. Pak už z toho byl standard. Naštěstí neměli žádnou modernější techniku, takže rakety stříleli naslepo.
Jaké jste na misích plnil úkoly?
Byli jsme na letkách s Američany. My jsme učili místní techniky naši práci, stejně jako to dělali piloti, se kterými jsme tam byli. Někteří už něco uměli, protože tam vrtulníky měli před naším příchodem. Byli tam i velice šikovní kluci, ale jsou líní. S naší vojenskou morálkou to nemělo nic společného. Byli pořád unavení, když nechtěli, tak prostě nic nedělali. Zajímavé bylo, že oni svou práci tajili, aby se je někdo nepokusil zabít nebo kdyby se obrátil režim. Rozhodně tam nijak zásadně neřešili předpisy.
Jaké je vaše osobní přání zaměřené na armádu?
Mám odslouženo 24 let, tak bych rád dosloužil do 30 let. Tu práci mám pořád rád a nechci odejít. Bez vrtulníků nemůžu být. Pak bych si přál, aby si konečně ti kompetentní uvědomili, že armáda je pro nás důležitá. Dlouhá léta se mluvilo o tom, že je svět bezpečný, ale teď je jasné, že tak bezpečný není. Armádě se jen škrtaly peníze, lidé nadávají, že jsme darmožrouti. Dění ve světě za poslední dva roky nás přesvědčilo o potřebnosti armády a ta musí být mnohem silnější, než je teď.
Co kdyby vám vaše dítě řeklo, že se chce hlásit do armády?
Syn určitě ne, to spíše dcera. Kluk vůbec nesportuje. I když taky se do armády dnes hlásí zájemci, kteří neudělají ani dva kliky. Dcera je akční, jezdí na koni, sportuje, nezastaví se. Nevadilo by mi to, kdyby o to stála.
