Je pátek odpoledne. Zatímco zbytek obyvatel Prahy vypíná mozek a odjíždí na chalupy, já začínám být nervózní. Čeká mě rozhovor a focení člena jedné z nejslavnějších českých hereckých rodin. Podle plánu musíme vše stihnout za necelé tři hodiny. Mezi žehlením košil si ještě jednou pročítám připravené otázky, a mám strach. Co když bude Vladimír jednou z těch hvězd, které budou odpovídat stylem “bez komentáře”? Nervozita mě opouští ve chvíli, kdy sympatický mladík vchází do ateliéru. Má v sobě přesně to, co by mělo být ve slovníku pod pojmem “charisma”. Je vstřícný, přátelský, a i když se naše focení nakonec protáhlo na tři hodiny, neváhá si ze svého volna ukrojit další hodinu a půl na rozhovor.
LN Jste perfekcionista?
Myslím, že nemám tolik talentu, abych se nad věcmi nemusel zamýšlet. Nevím, jak to dělají jiní, ale mě na mé práci baví, že není automatická, že na věci postupně přicházím. Možná že jsem perfekcionista, ale v kombinaci s velkou mírou sebereflexe, která mě nenechá na věci kašlat. Jsem k sobě tvrdý a přísný. V mém osobním životě ale určitě není perfekcionismu ani kapka.
LN S rodiči jste v dětství procestoval svět. Máte na tu dobu nějaké vzpomínky?
Byl jsem dítě. Bylo mi 7 let, moc si toho nepamatuji. Vzpomínám si ale na cestu do Bogoty. Jeli jsme tam na divadelní festival. Táta byl v té době myslím na vrcholu - hru Šašek a královna znal celý svět. Takže jsme byli hodně opečovávaní. Bydleli jsme v centru v hotelovém pokoji, všude nás vozili autem. Živě si vzpomínám na obří pískoviště, které bylo velké asi jako půlka fotbalového hřiště. Tam si hrálo třeba 60 dětí. A krom nich tam byli policajti se samopaly. Toho si jako dítě všimnete.
LN Měl jste strach?
Já byl vždycky dobrodružství otevřený. Sice jsem se vždycky bál hororů, ale nikdy jsem se nebál zvířat, černochů nebo zvuků. Vždycky mě víc děsilo to, na co jsem si nemohl sáhnout a mám to tak dodnes. Před pár lety jsem si u moře přivstal a šel si ráno zasurfovat, tou dobou byly nejlepší vlny. Oceán byl ale černý a já měl najednou tak o dvě stě procent zvýšený tep. Trvalo to snad tři čtvrtě hodiny. Vylezl jsem z vody a byl jsem úplně vyřízený. Když jsem nevěděl, co v té vodě je, byla to pro mě ta nejděsivější věc.
