Sobota 28. ledna 2023, svátek má Otýlie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Lidé

Zemřel generál Miroslav Vacek, který poslušně plnil rozkazy a konzervoval armádu v komunismu

Generál Miroslav Vacek. foto: ČTK

Alespoň je to náš člověk, říkalo se mezi vojáky z povolání tehdy ještě Československé lidové armády v prosinci 1989, když vedení ministerstva obrany převzal generál a pozdější politik komunistické strany Miroslav Vacek. Jeho životní cesta skončila poslední den loňského roku, 31. 12. zemřel v Karlových Varech.
  17:27

Osud Vackovy vojenské generace charakterizoval před lety jeden z důstojníků zhruba v jeho věku takto: „Celý život jsem se připravoval na válku a ona na potvoru žádná nebyla.“

Miroslav Vacek se narodil 25. srpna 1935 v Kolíně. V roce 1950 nastoupil jako patnáctiletý na vojenské gymnázium a přestože pomýšlel na odchod do civilu a sportovní či pedagogickou vysokou školu, armáda mu určila jinak a on poslechl.

Poslechl i tehdy, když po sovětské invazi v srpnu 1968 přijal delikátní úkol jezdit se skupinou radiových vozů po lesích a připravovat podmínky pro možný odpor, jak vzpomíná v pamětech. U komunistů mu to prošlo. Rychle postupoval a v roce 1987 se stal náčelníkem generálního štábu (NGŠ) Československé lidové armády (ČSLA).

Zemřel bývalý komunistický ministr obrany Vacek, oznámili exposlanci KSČM

Za komunistického režimu byl i ministr obrany generál a šéf generálního štábu byl jeho prvním zástupcem a stál trochu v pozadí. Právě on však fakticky řídil armádu, tehdy dvěstětisícový kolos požírající ohromné peníze. Už za perestrojky chtělo vedení státu humanizovat a zkrátit tehdy dvouletou povinnou vojenskou službu. Není divu, že se Vackovi nepodařilo prosadit vůbec nic, represivní komunistický systém na takové změny nebyl připraven.

Tanky pro Prahu

Nejdůležitější chvíle jeho působení v armádě ale přišly až po 17. listopadu 1989. Když o nich mluvil nebo psal v pamětech, zdůrazňoval své zásluhy na tom, že armáda tehdy proti takzvané sametové revoluci nezasáhla. Jaká byla skutečnost?

„V části velení armády bezpochyby probíhala nadprůměrná politická i organizační aktivita s cílem zachování stávajících pořádků,“ píše na stránkách Vojenského historického ústavu historik Prokop Tomek. Zásah hlasitě prosazoval především ministr obrany armádní generál Milán Václavík. Vacek ale jako jeho první zástupce a faktický velitel armády uváděl bezpečnostní opatření v kritických dnech od 20. do 24. listopadu do praxe a svědomitě činil všechny přípravy.

A to až do té úrovně, že třeba u 9. motostřeleckého pluku ve Znojmě byly připraveny automobily, vyčleněni vojáci a nachystána munice. Demonstrace v Praze měl potlačit tankový pluk z Rakovníka s 94 tanky a deseti bojovými vozidly. Velitel měl pokyny a jen čekal na signál. Na rozkaz Vacka se na vojenské ubytovně v Praze-Ruzyni shromáždilo 22. listopadu 1989 přes devadesát techniků schopných převzít v rámci akce Vlna vysílání rozhlasu a televize.

Počinem, který by se dal vykládat jako snaha o zabránění zásahu armády, byl oběd 24. listopadu po emocionálním vystoupení Václavíka na zasedání ústředního výboru komunistické strany. Václavík volal po uvedení vojska do bojové pohotovosti a zásahu v rozhlase a televizi. Vacek a další generálové mu pak u jednoho stolu diplomaticky naznačili, že už to přehání a říká nesmysly.

Všem bylo tehdy jasné, že Václavíka je třeba nahradit. Z obav o stabilitu vojska i z nedostatku lepších řešení padla volba na prvního zástupce Vacka. Vypadal sympaticky, byl komunikativní, uměl se domluvit i s lidmi odlišného názoru a udělat dobrý dojem. Jmenován byl 3. prosince 1989.

Zachovat, co se dá

Tehdejší atmosféru v armádě jsem zažil ve svých dvaceti letech na vlastní kůži. Jako první přišel zákaz organizací KSČ v jednotkách, přičemž jejich členové se ještě nějakou dobu snažili scházet alespoň po hospodách. V lednu 1990 následovalo zrušení oslovení „soudruhu“ a Československá lidová armáda se přejmenovala na Československou armádu. Skončil také politický aparát a teoreticky mělo vojsko opustit na tři tisíce takzvaných politruků – důstojníků, kteří měli za úkol agitovat a bdít nad loajalitou vojáků ke komunistickému režimu.

Vackova armáda s pompou ohlásila přísné atestace každého vojáka z povolání. Nakonec si vojáci atestovali sami sebe a odešli jen ti, kdo už nechtěli sloužit. Politruci, udavači či fanatici před tím vyhazující druhé se zachránili.

Něco podobného proběhlo i ve vojenských tajných službách. V lednu 1990 vláda vyňala vojenskou kontrarozvědku (VKR), do té doby součást Státní bezpečnosti (StB), z podřízenosti ministerstva vnitra a „ukryla“ ji do struktury resortu obrany. Rozpuštění StB o půldruhého měsíce později ji tak prakticky nepoznamenalo. Současně bez velkých změn pokračovala Zpravodajská správa Generálního štábu, plnící úkoly armádní vnější rozvědky. Po Vackově éře se obě složky transformovaly do současného Vojenského zpravodajství, kde podle někdejšího ředitele Miroslava Krejčíka působili bývalí příslušníci ještě při jeho nástupu do funkce v roce 2003.

Přijímání rehabilitovaných vojáků do služby naopak vázlo, i když jim Vackovo ministerstvo nabízelo slušné podmínky a o dva stupně vyšší hodnost, než měli předtím. Současně ministrův tým pracoval na nové vojenské doktríně, která počítala s další existencí sovětského bloku, byť v pozměněné podobě.

Bylo jasné, že Vacek musí pryč a tak se také stalo 17. října 1990. Nahradil ho bývalý disident a překladatel Luboš Dobrovský, od dob Alexeje Čepičky v padesátých letech opět nevoják v čele resortu.

Miroslav Vacek nic převratného nevykonal a lze si představit, že kdyby stál v čele armády ráznější ministr nebo kdyby politické vedení země chtělo jít v listopadu 1989 do konfrontace s demonstrujícími, poslušně by plnil rozkazy. Ale tady nemůžeme nic víc, než jen spekulovat. Jisté je, že během svého ministrování zajistil ve vojsku klid, přičemž tam zakonzervoval komunistické struktury, lidi a pořádky.

Vymanit se z toho bylo těžké, ještě v roce 1996 volilo podle Centra pro výzkum veřejného mínění 16 procent vojáků z povolání komunisty. Spravilo se to až se vstupem do NATO v roce 1999, odstraňování následků ale trvalo ještě o něco déle.

Autor:

Mohlo by vás zajímat