Dnes na operačním sále Nemocnice na Homolce leží žena s cévní výdutí uloženou velmi hluboko ve strukturách mozku a já mám vzácnou možnost pozorovat Jana Klenera s jeho týmem při práci.
Skrz překvapivě malý otvor v lebce se velmi šetrně – a téměř bez kapky krve – pozvolna propracovává k výduti, kterou je třeba zasvorkovat, a tím vyřešit smrtelné nebezpečí prasknutí.
Tato cesta vede „zaminovaným územím“ – je třeba se vyhnout očnímu a čichovému nervu a nenapáchat ostrými chirurgickými nástroji žádnou škodu, to by mohlo mít fatální následky.
Na sále ale žádný stres nepozoruji. „Když hraje Messi, taky to vypadá jako brnkačka,“ šeptají mi kolegové Jana Klenera s neskrývaným respektem. O dvě hodiny později je hotovo – s perfektním výsledkem, výduť je bezpečně uzavřená, pacientka probuzená. Čeká ji život bez jakýchkoli omezení.
To, že byla operována s velmi rizikovou diagnózou, jí bude připomínat jen malá jizvička ve vlasech.
Lidovky.cz: Jste trpělivý člověk?
Asi by to měli posoudit spíš jiní, ale myslím, že v zásadě ano.
Lidovky.cz: Dnes jste operoval aneuryzma. To je preventivní výkon, kdy se zasvorkuje výduť na cévě. Co se stane, když se neodhalí a pacientovi praskne v hlavě?
Do mozku se pod tlakem vyvalí tepenná krev – a na to polovina lidí umře. Z těch, kteří přežijí, polovina dopadne s nějakým deficitem, který snižuje kvalitu života, a zbytek, tedy čtvrtina, dopadne vcelku dobře.
Já mám operace aneuryzmat rád, bývá to pěkné, čisté operování. Můj dobrý známý, snad mohu říci kamarád, Michael Lawton z Phoenixu v Arizoně, kromě toho, že je excelentní operatér, píše krásné, až skoro beletristické knihy. A ten operace mozkových výdutí přirovnává k baletu. To se mi líbí, taky v tom spatřuji jistou eleganci.
Lidovky.cz: Vzpomenete si, kdy jste poprvé viděl lidský mozek? Tu zvláštní světle šedou tkáň?
