Jedenačtyřicetiletý Rakušan už jedenáct měsíců praktikuje unikátní experiment: žít tak, aby snížil svou osobní produkci skleníkových plynů na 2,5 tuny ročně. Tedy pod hranici, kterou někteří vědci považují za zlomovou. Kdyby podle této teorie lidé v civilizovaném světě omezili množství emisí právě na takové množství, klima by se postupně vrátilo do normálu. I když by ale výsledky Brandnerova pokusu o "emisní dietu" jistě zajímaly i řadu světových státníků, novinář se o zkušenosti s účastníky konference podělit nemůže.
"Kdybych do Mexika odletěl, všechny emise, které jsem dosud ušetřil, bych nabral během jednoho jediného letu za oceán a ještě něco přidal," říká Brandner v rozhovoru s LN.
Aby novinář splnil svůj cíl, musí do konce prosince snížit množství emisí z 11 tun, tedy roční produkce průměrného Rakušana, na necelou čtvrtinu. "Let do Cancúnu a zpět by moje emisní konto zatížil 11 tunami skleníkových plynů, což představuje takové množství emisí, jaké vyprodukuje malý automobil za 100 tisíc ujetých kilometrů, " konstatuje Brandner.
Novinář rakouského deníku OÖ Nachrichten proto od začátku svého pokusu ani jednou neseděl v letadle, kromě toho ještě prodal auto a každý den jezdí do práce v centru Lince na kole. Pět kilometrů tam, pět kilometrů nazpátek.
S klimatickou kalkulačkou v ruce konzumuje pouze potraviny vypěstované v blízkém okolí bydliště, banány a jahody v zimě jsou pro něj tabu. Výrazně omezil spotřebu "emisně" náročného masa, na dovolenou cestuje vlakem a při každém nákupu spotřebního zboží počítá množství emisí vyprodukované při jeho výrobě a dopravě. Tak nedávno třeba přišel na to, že nákup jednoho obyčejného bavlněného trička zatíží jeho emisní účet 11 kilogramy CO2 .
"To je například srovnatelné se čtyřicetikilometrovou cestou autem," říká Brandner. Během svého pokusu, o kterém s velkým čtenářským úspěchem referuje ve svém deníku na stránkách novin, došel ještě k mnoha dalším překvapujícím objevům.
Brandnera přitom část čtenářů považuje za ryzího blázna, druhá část mu naopak fandí a dělí se s ním o vlastní zkušenosti se záchranou klimatu.
Příklad z USA?
Už dnes, tedy měsíc před plánovaným ukončením experimentu, je však jisté, že Brandner svůj cíl nesplní, což popírá šanci na úspěch v boji proti klimatickým změnám i v globálním měřítku. "Předpokládám, že množství mých osobních emisí se snížilo o více než polovinu, možná až o tři čtvrtiny, ale na plánovaných 2,5 tuny to stačit bohužel nebude," říká Brandner.
O svém pokusu přesto vzhledem k enormnímu čtenářskému ohlasu píše knihu. "I když se mi nepodaří splnit hlavní cíl, svůj současný styl života měnit nebudu. Jsem s ním opravdu spokojen," říká. Tím, že žije a nakupuje s ohledem na množství vyprodukovaných emisí, se jeho život údajně zklidnil, zpomalil, získal více času na rodinu a na koníčky.
"Přestal jsem podléhat módním trendům, nehoním se jako dřív, více čtu," tvrdí Brandner. Jediné, čeho se jen těžko vzdává, jsou právě cesty letadlem. "Mám přátele v USA, mohl jsem i na klimatickou konferenci do Mexika, ale létat bohužel nemohu," říká Brandner.
Brandner není zdaleka první, kdo se dal na experiment s redukcí ekologické zátěže. Ve Spojených státech už s podobným projektem slavil velký komerční úspěch Colin Beavan, který striktním pravidlům podrobil nejen sebe, ale i svou manželku a dítě. O svých zkušenostech napsal knihu No Impact Man a na internetu provozuje stejnojmenný blog.
