Označení ‚husita‘ lidé vnímali jako nadávku, sami si říkali věrní Češi, říká autor premiového seriálu o husitech

PREMIOVÝ SERIÁL HUSITÉ: MÝTY A FAKTA NAJDETE ZDE Byla to vzrušená doba. Touto větou začíná první příspěvek nového historického seriálu, který si můžete přečíst premiově na serveru Lidovky.cz. Vzrušenou dobou míníme éru pozdního středověku 15. století, kdy začalo dějiny střední Evropy ovlivňovat radikální hnutí, jež vzešlo z české reformace a jehož význam a smysl si pozdější generace různě idealizovaly a vykládaly po svém. Seriál jsme proto lakonicky nazvali Husité: mýty a fakta. Historik Petr Čornej nás v 18 pokračováních každý den, střízlivě a fundovaně, provede touto érou od osudného kostnického koncilu přes založení Tábora či popis klíčových bitev až po události, jež následovaly po „vykrvácení“ u Lipan. O své erudici nás autor seriálu už léta spolehlivě přesvědčuje coby tvůrce či spolutvůrce mnoha knih – včetně například dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny České. Mimochodem, nedávno vydaná autorova rozsáhlá monografie Jan Žižka obsadila druhé místo v tradiční anketě LN Kniha roku 2019. K vítězství jí scházelo jen něco málo hlasů. Načasování seriálu je též příznačné. Za start husitské revoluce je sice brána pražská defenestrace, od níž loni v červenci uplynulo 600 let, my jsme si za milník, u jehož příležitosti seriál uvádíme, zvolili první Žižkovo husitské vítězství v bitvě u Sudoměře.

Jaký byl jeho hrdina ve skutečnosti? Nezklamal ho, když ho přestal vidět optikou dětství? Co o Žižkovi a husitech vlastně víme? A je vůbec možné sloupnout z nich nánosy historických (dez)interpretací? Petr Čornej na otázky odpovídá trpělivě, ač některé se prý opakují na všech jeho besedách. Ale cožpak se může člověk nezeptat, jestli se Žižka znal s Husem nebo zda uměl číst a psát?

LN: Letos v červenci uplyne 600 let od bitvy na Vítkově. Pro Lidové noviny k tomuto výročí připravujete seriál, který čtenářům přiblíží hlavní milníky husitských válek. Byla ale bitva na Vítkově skutečně tím začátkem?
Nebyla. Husitská revoluce začala 30. července 1419 první pražskou defenestrací, takže šestisté výročí bylo vlastně už loni v létě. Rok 1420 byl ovšem rokem prvních velkých revolučních úspěchů. Došlo k založení Tábora, husitům se na Vítkově podařilo odrazit první křížovou výpravu a vyhráli i nad Zikmundem Lucemburským v bitvě u Vyšehradu. Husitská Praha se vymanila ze sevření a nadechla se k náporu. Rok 1420 byl pro přežití revoluce klíčový.

LN: Říkáte revoluce. Nazývali to tak sami husité?
Lidé tehdejší doby slovo revoluce vůbec neznali, přesněji znali ho v přírodovědném smyslu jako opakující se návrat nebeských těles. Ve významu, v jakém to slovo používáme dnes, byla revoluce použita poprvé ve druhé polovině 14. století v Itálii, kde neustále docházelo k převratům a městské rady se točily pořád dokola. Říkali tomu rivolta. Husité své aktivity nazývali búří nebo vzbúřením. Bylo to vybočení z běžného řádu, husité se chtěli navrátit k principům Nového zákona a apoštolské i prvotní církve. Vyústilo to ve velký společenský otřes. Slovo revoluce použili pro jejich hnutí poprvé až v roce 1795 Němci – to bylo pod vlivem Francouzské revoluce – a pak roku 1848 Karel Sabina, to souviselo s revolučním rokem 1848. Od té doby už tohle označení nikdy nezmizelo – a je to tak správně, protože husitství skutečně podle všech politologických i sociologických kritérií revolucí bylo.

LN: Když už jsme u těch pojmů, říkali si husité vlastně husité?
Ne. Říkali si věrní Češi nebo věrní křesťané. Označení „husita“ vnímali dlouho jako nadávku. Byli jím častováni protivníci římskokatolické církve a pravé víry. Používat se to ovšem začalo až po Husově smrti, dříve jim říkali viklefité – podle anglického reformátora Johna Wycliffa, jejž si počeštili na Jana Viklefa. Punc nadávky začalo slovo husita ztrácet teprve po Basilejském koncilu na začátku 30. let 15. století, kde ho „schválil“ kazatel a vojevůdce Prokop Holý, když někdo místo politicky korektního „Bohemi“ použil právě slovo husita. Trvalo ale sto let, než se dostalo do obecného povědomí a ztratilo přídech nadávky. Kdyby tomu tak nebylo, těžko by se Luther v roce 1520 přihlásil k husitům jako ke skutečným křesťanům.

LN: Bylo to spíš náboženské, nebo politické hnutí?
Byla to kombinace obojího. Husitské bloky byly vojensko-nábožensko-politickými uskupeními. V určitém smyslu byly husitské svazy – táborský, pražský a východočeský – blízké pozdějším politickým stranám.

LN: U počátku všeho stál Jan Hus. Dokázal dohlédnout, kam by jeho učení mohlo vést? Schválil by prosazování své myšlenky silou?

V žádném případě ne. Dokonce až do jara 1420 probíhala jedna z největších a také nejpřehlíženějších filozofických diskusí českých dějin vůbec, totiž jestli je povoleno bojovat za boží zákon mečem tělesným. Podle Nového zákona byl křesťanům povolen jen boj duchovní a z toho vycházel Jan Hus i Jakoubek ze Stříbra. Už v roce 1412, kdy došlo k prvním, zatím řídkým obětem na životech, varovali před násilím. Báli se toho, co by mohlo propuknout. Pnutí ve společnosti bylo ale takové, že krvavé boje byly nevyhnutelné. Husitští předáci k nim dali souhlas v okamžiku, kdy církev vyhlásila proti husitům křížovou výpravu. Dovolili jim bojovat s tím, že by se neměli dopouštět zbytečných krutostí. Jenže říkejte to lidem ve válce! Ta podmínka byla iluzorní.

Autor monumentálního životopisu Jana Žižky z Trocnova Petr Čornej o tom, co víme a nevíme o husitském vojevůdci, o krutostech „božích bojovníků“ a o plnění dětských slibů.

LN: Je možné, že se Jan Hus a Jan Žižka z Trocnova potkali?
Možné to je, ale důkaz pro to nemáme. Je pozoruhodné, že u dvou ikonických postav husitství nevíme, zda se znaly. Existuje o sto let mladší záznam o tom, že Žižka coby dvořan doprovázel královnu Žofii, druhou manželku krále Václava IV., na Husovo kázání do Betlémské kaple. To bude ale nejspíš pověst. Jejich eventuální setkání závisí na tom, jestli Žižka přišel do Prahy ještě před polovinou roku 1413. Tehdy totiž Hus odešel do exilu na Kozí hrádek a později na Krakovec. Pokud tu Žižka už v té době byl, pak Husova kázání jistě poslouchal. Ale s jeho myšlenkami se musel seznámit jistě na dvoře Václava IV., kde působil v letech 1414 až 1419 jako – dnes by se řeklo – ostraha, nebo dokonce hradní stráž. Václavův dvůr byl Husovým duchem prodchnut, Hus tam měl hodně příznivců.

LN: Kdy se Žižka objevuje v historických záznamech?
My máme relativně mnoho dokladů o jeho mládí, ale pak se na čtvrt století ztrácí a objevuje se zase až v roce 1409. Na scénu velkých dějin ale vstoupil až toho 30. července 1419 jako jeden z organizátorů novoměstské defenestrace – a pak už z ní nikdy nezmizel. Ukazuje to, že musel mít jisté renomé a těšit se autoritě už předtím. Každá revoluce je výtahem, který vytáhne nahoru dosud neznámé jedince a nechá zazářit jejich individualitu. Zpětně je zajímavé sledovat sociální síť, z níž vzešel. Kdyby byl takzvaný no name, nikdy by se mu takový vzestup nepodařil.

LN: V doslovu k Žižkovu životopisu jste napsal:„Je to kniha, kterou jsem musel napsat, abych zůstal sám sebou.“ Co jste tím myslel?
Já jsem si řekl, že ji napíšu, už v osmi letech. A člověk má být konzistentní a věrný svým slibům. Moje dětské hry se odbývaly na Vítkově, pokřtěn jsem byl v Žižkově sboru Církve československé husitské na Žižkově. Asi to bylo nevyhnutelné.

LN: Jak dlouho jste na knize pracoval?
Materiály jsem sbíral asi šestnáct let. Samotné psaní mi zabralo šestnáct měsíců a přišel jsem u toho podruhé o zrak. Vždycky jsem ho měl špatný, možná i to mě k Žižkovi táhlo. Podstoupil jsem tedy operaci šedého zákalu a snížení dioptrické zátěže, abych ho mohl napsat, a teď, když je kniha hotová, už v podstatě zase nevidím. Je to skoro jako prokletí. Taky si moje žena všimla, když četla tu kapitolu o tom, jak Žižka ztratil i druhé oko, že u toho nějak podezřele dlouho prodlévám.

LN: Snažím se představit si, jak po šestnácti letech práce na knize o Žižkovi vidíte krajinu 15. století. Kolik jmen a osudů z té doby znáte?
To budou asi stovky, možná přes tisíc. Musel jsem tu krajinu zabydlet, abych pochopil ty vztahy a vazby. Nejsou tam jen osobnosti, které tvořily velké dějiny a které vidíme v bitvách a v diplomatických jednáních či na koncilech. To jsou úzké elity. Chtěl jsem se podívat na obyčejné lidi, třeba na Žižkovy bojovníky. Kdo byli muži, kteří pod ním bojovali? Byla to dost piplačka, ale podařilo se objevit asi třicet jmen. A ukázalo se, že ti lidé se zdaleka nerekrutovali jen z těch tří center husitství, Prahy, Tábora a Hradce Králové, ale přicházeli z vesnic v Pošumaví, Blanském lese či na Jičínsku. Někteří z nich zůstali se Žižkou po celou dobu, jiní se zapojili jen na chvíli a pak se zase vrátili na svá hospodářství. Zdaleka ne všichni se stali radikálními tábority, kteří by se vzdali všech světských statků.

LN: Uměl Jan Žižka číst a psát?
No vidíte, na to se ptá každý. Měl jsem teď asi patnáct besed a všude se na to někdo zeptal. My to nevíme. Psát s největší pravděpodobností neuměl, zvládnout motoriku psaní je pro dospělého člověka těžké a v dětství se to nejspíš nenaučil. Například u Jiřího z Poděbrad víme, že psát uměl, máme dochovaný jeho vlastnoruční text. Měl kaligrafický rukopis, tehdejší francouzští panovníci proti němu dělali jen čáranice. Jenže Jiřího z Poděbrad vychovával husitský kněz, a Žižka žádnou takovou výchovu neměl. To nebyl panský synek, byl to vlastně vidlák pocházející z menšího statku. Jeho rodiče měli asi dvacet hektarů, ale to nebylo nic velkého. Neměli ani svoje poddané, jen čeleď. Jenže nevíme, kde všude pobýval více než dvě desetiletí po roce 1384 a zda se nenaučil aspoň číst.

Vyobrazení od Mikoláše Alše: Jan Žižka z Trocnova v čele táborského vojska roku 1420

LN: Překvapilo mě, že jméno Žižka nedostal váš hrdina do vínku po rodičích. Kdy ho začal používat a proč?
Poprvé se v pramenech objevuje 3. dubna 1378, kdy mu bylo zhruba osmnáct let. Tehdy byl uveden jako svědek svatební smlouvy pod jménem Johannes dictus Zizka de Trocnow. I když filologové se o tom přou, výraz „žižka“ velmi pravděpodobně označoval někoho, kdo byl jednooký nebo měl viditelnou vadu zraku. Moji domněnku potvrzuje nález jednoho brněnského kolegy. Nevěděl jsem o něm, a tak v knize není. Tento historik našel ve znojemských účtech z roku 1427 záznam požadavků na vyrovnání za škody, které jistý znojemský měšťan utrpěl na koních. A jeden z nich se jmenoval Žižka monoculus – Žižka jednooký. Bylo to tři roky po Žižkově smrti.

LN: Není možné, že toho koně pojmenovali po Žižkovi?
To je správný argument, dokonce si kolega myslel, že šlo jen o vtip, ale to u katolického měšťana považuji za skoro vyloučené. Navíc za toho koně žádal deset zlatých, což bylo na tehdejší dobu hodně. Šlo tedy o dobrého koně, tím spíš by mu nedával jméno „Antikrista“.

LN: V roce 1421 Žižka utrpěl při obléhání hradu Rabí zranění, které mu poškodilo i druhé oko. Píšete, že od té doby byl buď slepý, nebo skoro slepý. Jak mohl v takovém stavu vyhrát ještě další čtyři bitvy?
Nebyl pak už spíš jen maskotem svých vojsk?
To je samozřejmě záležitost, kterou historikové hodně nadhazovali. Je zvláštní, že velmi brzo po tom zranění, které utrpěl v červnu 1421, už byl zase v akci. Máme zaznamenáno, že na konci srpna táhl k Mostu, kde operovala míšeňská vojska, aby jim „nahnal strachu“. Už tady působí jako maskot. V některých situacích skutečně stačilo říct, táhne Žižka, slepé monstrum, aby se vojska stáhla. Viděli v něm téměř nadpřirozenou bytost, někdy i obdobu starozákonního Mojžíše. Přispíval k tomu i jeho kmetský věk – když Žižka stanul v čele husitských vojsk, bylo mu už šedesát. Musel být v úžasné kondici, aby to všechno zvládl.

Adolf LIEBSCHER: Jan Žižka z Trocnova

LN: Utrpěl v bitvách i jiná zranění?
To nevíme. Všechno to závisí na pravosti čáslavské kalvy, tedy části lebky, o které se tvrdí, že patřila Žižkovi (našla se spolu s kosterními ostatky několika dalších osob v kostele v Čáslavi v roce 1910). Osobně si myslím, že jde o podvrh. Počítačová tomografie totiž nezjistila nic podstatného. Starší antropologický výzkum prokázal, že na levém oku oslepl dotyčný po sečné ráně, ale nad pravým okem byl nalezen jen vyléčený hematom. Ten člověk na něj mohl vidět, a také nemusel. Podívejte se na moje čelo (vyhrnuje si vlasy). Kdyby se ze mě zachovala jen lebka, co by o mně antropologové pověděli? (směje se)

LN: Co se vám stalo? Taky sečná rána?
Přejel mě na Jadranu surf rychlostí 40 kilometrů za hodinu. Klesal jsem ke dnu a jediná moje myšlenka byla: Takový plavec, a já se tady utopím, to je ostuda... A pak jsem najednou začal stoupat. Vytáhli mě na loď a odvezli, načež jsem doběhl na středisko, crčela ze mě krev, a když mě tamní pacientky uviděly, začaly lamentovat a modlit se.

LN: Mimochodem, máte také bujnou kštici a vousy jako Žižka…
To pozor, my vůbec nevíme, jak Žižka vypadal. Na některých vyobrazeních vousy má, jinde nemá. Podléhalo to dobové módě. Podívejte se na Zikmunda, u něj se nám zachovalo mnoho portrétů – a na každém má vlasy upravené jinak. Oni byli tenkrát frajeři a na vlasy si velmi potrpěli.

LN: Měl Žižka nějaký domov?
Historikové se dlouhá léta přeli, jestli měl blíž k Táboru, nebo k Písku. Své pozemky v Trocnově každopádně prodal, hospodařit neuměl. A v roce 1384, to mu bylo asi 24 let, prodal i pozemky v Čeřejově, které mu přinesla věnem jedna z jeho dvou manželek – obě se jmenovaly Kateřina. Do jižních Čech se pak ale vracel jako člen bojové lapkovské skupiny Matěje Vůdce. U někoho tam tehdy musel pobývat, ale u koho, nevíme. Jako všichni lidé za hranou zákona měli i lapkové své takzvané stavy: mlýny, krčmy a různá stavení mimo hlavní komunikace. V roce 1410 bojoval jako žoldnéř v Pobaltí. Pak se vynoří roku 1414 na dvoře krále Václava IV. jako člen ostrahy. Ale především ho známe jako revolučního polního velitele, který byl nejraději na vojenských taženích se svými vojáky, ve stanu. Tahle profese existuje dodnes, najdete ji v Čečensku, Pákistánu, Afghánistánu, Libyi.

LN: Polní velitelé v těchto zemích dnes ale mají majetek, pěkně uložený ve švýcarských bankách. Co měl Žižka?
Nejspíš nic moc. Majetek nepotřeboval, protože byl boží bojovník. Jemu stačilo bojovat pro Boha. Podobní „boží rytíři“, kteří se vyskytovali například i v soudobé Francii, byli přesvědčeni, že majetek rozptyluje a odvádí od Boha, od ideálu. Je pravda, že v roce 1421 si dal vystavět hrádek Kalich v Českém středohoří, ale jestli tam byl třikrát, tak to bylo moc. Nejspíš ho budoval jako rodové sídlo, nejen pro sebe, ale také pro svého bratra Jaroslava a sestru Anežku, která tam možná i nějakou dobu prodlévala.

LN: Co vlastně člověka, jakým byl Jan Žižka, tedy rozeného bojovníka, tak fascinovalo na myšlenkách mírumilovného Jana Husa?
Jedna kolegyně už mě kvůli tomu klepla přes prsty, že zbytečně psychologizuji, ale ono se to vlastně jinak vysvětlit nedá. Na základě toho, co víme o tehdejší mentalitě, a samozřejmě také s přihlédnutím k písemným pramenům se domnívám, že hlavním důvodem byl jeho věk. Táhlo mu na šedesátku, a tím pádem byl čas myslet na posmrtný život. Na to, jestli se mu při posledním soudu dostane života věčného, nebo bude poslán do pekelných plamenů. Když se podíval za sebe, žádná sláva to nebyla: dopouštěl se smrtelných hříchů, zabíjel bez příkazu nadřízeného, unášel lidi kvůli výkupnému. Už dávno měl viset na šibenici, ale díky neznámému mocnému přímluvci, zřejmě z řad vyšší šlechty, mu Václav IV. v roce 1409 daroval milost, zatímco někteří jeho kumpáni se houpali na provaze. Řekl si, že přiklonit se k Husovu učení je pro něj alespoň naděje na spásu – protože jistotu spásy neměl nikdo.

LN: Aneb ke spáse skrze vraždění dalších lidí…
Udělal to, na co byl zvyklý: vzal do ruky meč, aby bojoval za prosazení správného výkladu božího zákona. Je to vojácky jednoduché a je to upřímné. Nepoměřujme to současným pohledem na válku a násilí. Patnácté století mělo jiná pravidla – a Žižka se jich držel.

LN: V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste jeho životopis psal s Biblí v ruce. Tak mě napadlo: Držel Žižka někdy Bibli v ruce?
Asi ano, protože se na ni přísahalo. Ale ty příběhy znal hlavně z kazatelny, z převyprávění knězi. Tak to ale měla většina lidí. Paměť středověkého člověka, zejména pokud byl negramotný, byla mnohonásobně lepší než ta naše. To si ani neumíme představit, o kolik lepší. Neměli diáře, neměli Google, neměli Wikipedii, rozhlas ani televizi. Všechno si museli pamatovat. Byl to výcvik paměti, o kterém se nám ani nezdá. Aeneas Silvius psal o husitských ženách, že znají Bibli líp než italský biskup. To nebylo tím, že by ji četly, ale že ji uměly nazpaměť podle kázání a nástěnných maleb v kostelích. U těch maleb byly nápisy, které jim kněz přeložil z latiny – vlastně šlo o jakési středověké komiksy. Otázkou je, co si z toho vzaly. A to taky vedlo samozřejmě k různým dezinterpretacím, herezi a šílenostem typu adamitů – to byla taková ta sekta, kde lidé snad chodili nazí, ale především pěstovali volný sex.

LN: Jakými jazyky Žižka mluvil?
Zřejmě mluvil i jiným jazykem než česky. Během těch pětadvaceti let, kdy o něm v českém prostředí není ani zmínka, byl pravděpodobně jako žoldnéř v cizině. Téměř určitě uměl německy. Ostatně jako člen družiny Matěje Vůdce vozil kradené zboží šlechticům na dolno a hornorakouské hrady, možná se jimi i nechal najímat, takže se s nimi musel nějak domluvit. Představa, že Žižka byl regionálně ukotvený a jeho horizont je jen český, neobstojí.

LN: Jak to bylo s češstvím husitů? Přidávali se k nim i německy mluvící obyvatelé Čech?
Dnes máme pod vlivem mediálního mainstreamu tendenci si představovat, že národnostní sváry začaly až na počátku 19. století. Není to pravda. Opatrnost a obezřetnost vůči cizincům a vědomí, že z cizího číhá nebezpečí, je antropologická konstanta. Uvědomil jsem si to kdys:, když byly dceři dva roky, velmi přátelsky na ni promluvili Němci – a ona se rozplakala. Tyto instinkty jsou v nás. Většina německého obyvatelstva v Čechách i na Moravě, v Horní a Dolní Lužici a ve Slezsku pak skoro sto procent se postavila proti husitům a husitství brali jako národnostně českou záležitost. Také většina domů zkonfiskovaných husity na pražském Starém Městě patřila německým měšťanům. Byli tu i Němci ze sekty valdenských, kteří si slibovali, že se jim za husitů uleví, a proto například Žatec, který byl z větší části německý, se přidal na husitskou stranu. Někteří Němci se Žižkou spolupracovali také v Pošumaví. Na druhou stranu když se podíváte na městské zápisy z Tábora v roce 1432, německých jmen je tam minimum. Jsou to jednotlivci. Dá se říct, že Tábor německé obyvatelstvo nelákal.

LN: Proč se husitství neprosadilo v zahraničí?
Původní myšlenka byla oslovit celé křesťanstvo. Ale velmi brzy se husitství dostalo do ulity bohemocentrismu, v zahraničí to brali jako českou věc. Nic na tom nezměnily ani vojenské výpravy za hranice. Nehledě na to, že s vojáky přicházelo kořistění, takže sedláci v okolních zemích viděli v husitech nepřátele, před nimiž hnali dobytek do lesa – a pak se vrátili k vyloupeným domům a zjišťovali, že jim chybí sudy s vínem. Ve vinařských krajích, třeba v Dolních Rakousích nebo v podhůří Bílých Karpat, se husitským nájezdům dokonce říkalo české vinobraní – to o mnohém vypovídá. Představa, která tu panovala od 19. století až po období komunismu, že rolníci husity vítali jako druhy, kteří je osvobodí z poddanství, je naprostý nesmysl. I sedláci a další poddaní se postavili po bok svých vrchností a proti husitům bojovali. Budili hrůzu stejně jako každá jiná armáda.

LN: Nezklamal vás Žižka, když jste se postupem času dozvídal, že nebyl tak kladným hrdinou, jak nám ho líčili komunisté?
Mě komunisti v tomhle moc neovlivnili, já jsem vyrůstal na Jiráskovi. A ne, nezklamal mě. Naopak mě čím dál tím víc fascinoval, jak se rozšiřovala ta paleta informací, které jsem o něm zjistil. Není možné Žižkovi a husitům dát nálepku dobrý/špatný nebo ano/ne, a kdykoli se o to někdo pokusil, bylo to špatně.

LN: Říká se, že historická zkušenost rodiny se promítá do genů.
Je možné, že v nás tímto způsobem přetrvává nějaký duch husitských Čech?
Myslím, že ne. Jestli něco přetrvalo, pak spíš opak. Víme, že třetí generace po husitech, která už postrádala ideovou vyhraněnost svých dědů a otců, se válek a revoluce bála. Už v 16. století zakotvilo husitství v kolektivním vědomí jako doba sice velká, ale plná válečných hrůz, které by se neměly opakovat. A tak následující generace Čechů naopak bojechtivosti spíš zbavilo.