Přestože zuřil tvrdý reálný socialismus, mám na tehdejší výlety skvělé vzpomínky. To se ještě mohl rozdělat oheň v Průhonickém parku nebo v Šáreckém údolí. Aut i turistů bylo málo, jezdilo se tramvají nebo vlakem, žádné dálnice... Prostě idyla.
„Konečně pátek“ dneška je úplně jiný. Ty nejlepší víkendy trávím v létě na balkoně v pražském bytě s hrnkem kafe, s laptopem, případně knihou. To však jen tehdy, když žena jede s kamarádkami na výlet spojený (prý) s dlouhými pochody a večerním cvičením. Jinak, stejně jako statisíce hlav pražských rodin, nakládám v pátek auto mnoha taškami a upocený odjíždím na chatu. Když konečně proskáčeme dálnicí a blížíme se k cíli, už z dálky slyším cirkulárky a sekačky na trávu, případně volání zedníků ze stavby nějaké chaty v okolí. Tento kolorit trvá celý víkend. Dříve jsem se zapojoval a sekal trávu. To však jen do té doby, než jsem posekal nějaké kytky. Od té doby seká trávu manželka.
V mých představách je heslo „konečně pátek“ spojeno se čtením dobré knihy. Knih mám totiž mnoho, ale četl jsem jich málo. Stále si říkám, že to v důchodu doženu. Na druhou stranu vím, že bych se měl víc hýbat. Že bych měl sportovat. Že bych, jako Jan Pirk, se měl v zimě zúčastňovat Jizerské padesátky, když už ne Vasova běhu, a že v létě bych měl celé víkendy drandit na kole. A tomu už se blížím: pořídili jsme si se ženou elektrokola, a tak nejenže stačíme svým dětem a vnoučatům, ale do kopce je předjedeme.
Také, stejně jako statisíce českých rodin, sbíráme o víkendu houby. Pak je krájíme, sušíme a nakládáme do octa. Když už jsme u toho jídla, o víkendech rád vařím. Na to si pěstuji bylinky a vnoučata mi říkají dědek kořenář. Na skautských táborech jsem se naučil vařit naveliko a například palačinky jsem uměl otočit současně na dvou pánvích a dokonce se přetočily ve vzduchu dvakrát. Ty, které jsem pánví nezachytil a padly na zem, se od hlíny očistily. Ale to je zase jiná doba...
