Pak přijde Štědrý večer, kdy se všichni stejně nejvíc těšíme na Popelku, Juráška a Rozárku, ale tentokrát to bude smutné dívání, protože u televizí se bude ozývat: „Letos už tady Libuška není.“
A vzápětí se začne vzpomínat na veselé historky z natáčení, kterých se krátce před Vánoci objeví zase plný internet a novináři se budou předhánět, aby přinesli aspoň jednu novou. Třeba tu, jak za promrzlými herci, kteří během té ukrutné zimy měli na sobě letní kostýmy, jelikož se původně mělo točit o prázdninách, přijela cisterna plná horkého čaje a každý k ní hned běžel, aby se ohřál.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha, který měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Sestřičky a další, ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale třeba i pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy, v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové a v roce 2020 mu vyšel sms thriller Herec. Od března 2021 v Českém rozhlase Zlín moderuje svůj autorský pořad Na pohovce JK |
Běžela i paní Šafránková a vzala si stejně jako každý ten plastový kelímek a pak druhý a po chvíli další a ještě jeden, ale ty byly zevnitř povoskované a vařící nápoj tak postupně vosk rozpouštěl a rozpouštěl a paní Šafránkové bylo divné, že celý den nemá vůbec hlad, a až večer jí došlo, že má žaludek úspěšně zavoskovaný tou mazlavou hmotou z NDR. A taky si možná u scény, kdy Míla Myslíková coby hospodyně fackuje kuchtíka v podání mladinkého Jiřího Růžičky, vzpomenete, že pohlavky nebyly ve scénáři, ale maminka Helena měla se synkem zrovna nějaké spory, a tak přišla kolegyni poprosit, aby to během natáčení vyřešila za ni.
Mám tady ještě jednu historku, ta se však váže k úplně jiné veleslavné vánoční pohádce, ale její jméno nemůžu napsat, a to proto, že byste hned věděli, kdo hraje titulní postavu. Právě její představitelka, jež mimochodem byla i v pozdějším věku velkou filmovou, televizní a divadelní hvězdou a stále se těší dobrému zdraví, je na nervy z toho, že jí před Vánoci zazvoní mobil a na druhém konci se ozve některý z novinářů s prosbou o vzpomínku na natáčení. Ji to po těch dlouhých desetiletích, kdy všechno řekla, už poněkud obtěžuje a neví, jak laskavě a vlídně odmítnout. Sama mi vyprávěla, že se děsí Vánoc, protože: „Na konci roku všechny zajímá jen ta za**aná princezna.“
Potom ale odhlédneme od televizí a podíváme se na děti, jak si tiše hrají s dárky a pořád nevěří svým očím, protože jim Ježíšek přinesl přesně to, o co si napsaly, a budeme zase dojatí a šťastní. A já si tak každé Vánoce vzpomenu na Michalku, holčičku, co je teď už maminkou dvou dětí - i ona jako malá uposlechla výzvy rodičů, aby nechala přání Ježíškovi, a tak se sama zavřela do pokoje, kde strávila asi hodinu a šestiletou ručičkou napsala dopis, který pak poctivě vložila do obálky, zalepila a položila za okno. A když jej tatínek s maminkou rozbalili, dočetli se: „Milý Ježíšku, já od tebe vůbec nic nechci. Asi si myslíš, že si tě nevážím, ale já si tě vážím. Tvůj svět musí být hezký…“
A tak vám dnes přeji hezký svět a jak říkala moje babička, dušu v péří.
