Poslední dopisy ho musely stát hodně sil, vzpomíná česká novinářka, která si psala s Belmondem

Je odpoledne a Alain Delon právě položil sluchátko. Opět volal herečce Mireille Darcové, ženě, s kterou před mnoha lety žil a kterou o šest let později označí veřejně za lásku svého života. Bohužel na nové začátky už bude pozdě. Ve stejnou chvíli si „četnický rotmistr“ Michel Galabru zapíná košili a chystá se na pravidelnou návštěvu svého divadla na Montmartru. Přestože už mu táhne na devadesát let, tuhle rutinu si drží. Divadlo je přece jeho láska. 

A pak je tady brilantní Jean-Paul Belmondo. Právě dotočil scénu s „de Peyrakem“ Robertem Hosseinem ve svém posledním filmu, o kterém samozřejmě ještě neví, že je poslední. Kousek od svého domu si tedy dává skleničku v kavárně Les Deux Magots s Jeanem Rochefortem, s kterým se scházejí pravidelně už od chvíle, kdy se potkali na konzervatoři, a k večeru se zvedne a vyráží na svoje oblíbené špagety carbonara ke kamarádce, „báječné Angelice“ Michèle Mercierové, protože nikdo je neumí tak skvěle jako ona...