ŠTÍPKOVÁ: Dycky Most aneb Vstříc lepším zítřkům rychlostí dva centimetry za minutu

A tak už zase ve Švanďáku zkoušíme a od června se u nás bude pár vybraných inscenací i hrát. Mimo jiné je naplánovaná i neoficiální premiéra právě vznikající inscenace s názvem Zabíjejte popírače klimatických změn.

Na první čtené jsme seděli nad texty v ochranných štítech, takže to na zkušebně vypadalo spíš na přípravu muzikálu Flashdance. Po předchozích dvou měsících strávených v těsné symbióze s různými přístroji jsem se tak i cítila. Jako svářečka, která ve skrytu duše touží být profesionální tanečnicí. Zkrátka jsem se najednou na tý zkušebně s textem v ruce cítila nepatřičně. Jako když dlouho nemluvíte a pak zapochybujete, jestli to ještě umíte. A když konečně promluvíte nahlas, váš hlas vám připadá cizí a chvíli to trvá, než si zvyknete. Tento prvotní šok už jsem překonala. Už jsem si na sebe na jevišti zase zvykla. Co mi ovšem leží v žaludku (kromě toho, co jsem dnes pozřela k obědu), je téma, o kterém budeme hrát. Klimatická krize.

Ano, JE tu s námi! Teraz by som asi mala pokračovať: „Buďme s ňou!“ Ale vzhledem k tomu, že se pohybuju v sociální bublině, kde o ní všichni tak nějak víme, je to jen výkřik do tmy. Otázkou spíš zůstává, co proti ní může jedinec jako já dělat. A zda vůbec něco. Každý se k tomu staví jinak. Někdo nejí maso. Další nakupuje zeleninu a jiné suroviny z lokálních zdrojů. Využívá bezobalové obchody. Vyrábí si doma prací prášek a další mycí prostředky. Třídí a recykluje odpad. Jiný se vědomě rozhodl nemít děti. Možností je mnoho, přesto si i já sama dost často přijdu bezmocná. Třeba když vidím, jak je pracně vytříděný odpad následně z barevných kontejnerů sesypán na korbičku jednoho jediného náklaďáku. Zatím to u mě nedošlo tak daleko, že bych díky podobným zážitkům podléhala úzkostným stavům nebo měla noční můry spojené se strachem o přírodu. Ale věřte tomu, že mezi námi takoví lidé jsou. Environmentální žal nebo ekologická úzkost začínají být až nebezpečně často skloňovanými pojmy. Zejména ve spojení s generací současných středoškoláků. Ano, to jsou ta „děcka, kterým se každý pátek nechce jít do školy“. I když mám pocit, že nedostatečnou školní docházku by měl přiznat spíš někdo jiný. Co, Alenko? Dů jů andrstend or not?

Když se já sama soustředěněji podívám do české krajiny, ani mě nepřekvapí, že někdo z nich pociťuje smutek, strach, úzkost, vztek, beznaděj, bezvýchodnost či ztrátu smyslu života. Tyto pocity jsou prokazatelně spojené se zánikem přírodního prostředí či jeho znečištěním, s vymíráním druhů, přeměnou známých projevů ročního období a dalšími změnami, které přináší globální klimatická krize. Spousta věcí, které nám dřív přišly běžné, přestává fungovat: v zimě nenasněží, takže není dost vody v půdě, stromy nemají sílu vykvést, ubývá hmyzu…zkrátka nic není jako dřív.

Musím říct, že ani mě průzkum dané tematiky nezanechal v dobrém rozmaru. Abych se z toho dostala, naordinovalo mi mé děvče léčbu šokem. Vydaly jsme se na výlet do Mostu.

Ano, to je to místo, kde lidská ruka v historii zasahovala v rámci české kotliny snad nejcitelněji. Československá komunistická vláda v roce 1964 rozhodla, že těžba uhlí je podstatnější než historické centrum města, které bylo svého času srovnáváno třeba s Kutnou Horou. Během dvaceti let srovnali starý Most se zemí a postavili nový. Těsně vedle. Jediná stavba, která byla uchráněna, byl kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ten inženýři v roce 1975 po několikaletém dumání a přípravách přesunuli po kolejnicích o nějakých 840 metrů. Samotný přesun trval 27 dní, kostel se totiž na kolejnicích pohyboval rychlostí kolem dvou centimetrů za minutu. Následovalo třináct let oprav, než byl chrám otevřen veřejnosti. Několik dalších let se jednalo o jeho znovuvysvěcení. Kostel se totiž během přesunu pootočil a oltář nesměřoval na východ. Fakt by mě zajímalo, kde soudruzi udělali chybu.

V rámci výletu jsme vyjeli k zámku Jezeří. Odtud má člověk celou mosteckou pánev jako na dlani. Ten pohled je svým způsobem fascinující, ale zároveň působí dost úzkostně. Vypadá to, jako by někdo obří lopatičkou hrábnul do krajiny a po tom hrábnutí v ní zůstala obrovská zející rána. Při tom pohledu je až neuvěřitelné, že to všechno má na svědomí člověk. Lidská ruka. V té oblasti samozřejmě na mnoha místech dochází k rekultivaci krajiny zničené těžbou. A tak na místě, kde dřív stávalo historické centrum města Most, vzniklo jezero Most, které v budoucnosti jistě bude rekreační perlou severozápadu. Takové mostecké Bibione. Nedaleko tohoto budoucího letoviska jsme přespaly ve stanu. Odděleny od blízké cyklostezky nízkými stromky a křovím jsme alespoň v noci mohly mít pocit, že jsme v přírodě. Pokud teda ty zvuky srnců nad ránem nebyly z nahrávky.

Aby se svět (nebo alespoň můj pohled na něj) vrátil zpět do rovnováhy, vydaly jsme se následující den do národní přírodní rezervace Kladské rašeliny. Ta byla vyhlášena chráněným územím už v roce 1933 a jediná možnost, jak do ní alespoň nahlédnout, je projít si Naučnou stezku Kladská. Všude okolo bezzásahový les, neuvěřitelné odstíny zelené, vzácné druhy rostlin i ptactva, a hlavně všeobjímající pocit přítomné a živé přírody. Přírody, která nás přesahuje. I tady zasáhla lidská ruka, ale v tomto případě se člověk postavil na tu správnou stranu a jeho ruka se stala rukou ochrannou, kterou i nadále drží nad tímto územím. Tak jako mě při pohledu na mosteckou pánev zaplavovala vlna lítosti, že jsem součástí lidského pokolení, tady jsem naopak cítila hrdost.

A napadlo mě, že to s námi možná nakonec není zas tak špatný.

Hlavně neztrácet naději a stále se posouvat. Vstříc lepším zítřkům.

Sice rychlostí dva centimetry za minutu, ale vpřed.