ŠTÍPKOVÁ: Jak vyvenčit krávu aneb Přítelkyně z domu smutku

Jí samotné jsem ten fakt sdělila na našem „koulení“, což je rituál předání Disku (školního divadla) nastupujícímu absolventskému ročníku. Pamatuju si, jaký jsem tenkrát z její reakce měla strach. Bála jsem se, že moje orientace naruší naši symbiózu. Což se nestalo. Ten večer skončil tak, že mě vynesla na zádech do taxíku. Samou radostí jsem se totiž opila tak, že jsem usnula v hromádce keramzitu na místě, kde normálně leží symbol Disku, velký okovaný, dřevěný disk, s nápisem Disk. 

Ten se totiž při onom pověstném předávacím rituálu opravdu koulí ulicemi Prahy. Ještě předtím jsem ovšem stačila několikrát vylézt na lampu před DAMU, přičemž mě jednou pokutovala policie. Pokutu zaplatil spolužákův tatínek a policisty obměkčil slovy: „Nechte ji tam. Vždyť se na ni podívejte, jak je šťastná!“ A to jsem taky byla.

Končila jsem školu a celá zářná budoucnost byla přede mnou.

Dneska už jsem střízlivější. Nesouvisí to tolik s množstvím požitého alkoholu, i když i toho je podstatně méně. Tehdejší naše pověstné jedno až dvě „pětipiva“ by v současné době hraničila s pokusem o sebevraždu. Alespoň v mém případě.

Zkrátka jsem s věkem přišla o mladické ideály. Ne, že bych už před sebou nebyla schopna vidět zářnou budoucnost, jenom vím, kolik je za ní práce a energie. A taky už vím, že někdy ani ta práce sama o sobě nestačí, pokud prostě člověk nemá štěstí. Co mi ale v životě zůstalo, je Kecka. Tak se totiž ta moje souputnice jmenuje. Respektive se jí tak říká. Můj opěrný bod.

Náklonnost si zásadně vyjadřujeme opačnými emocemi. Prakticky to vypadá třeba tak, že když se jedné stýská, napíše té druhé: „NENÁVIDÍM TĚ!“ S gustem se vzájemně urážíme a na veřejnosti se občas častujeme takovými výrazy, že je pro přihlížející téměř nemožné přečíst opravdovou hloubku našich citů. Společné zážitky nás vybavily nepřebernou zásobou historek a vytvořily mezi námi pevné pouto. Náš nekonečný silvestrovský dialog nad několika lahvemi medvědí krve by mohl být perlou absurdního dramatu. Kdyby ho někdo zaznamenal. Takové novodobé Čekání na Godota. 

Bohužel se odehrál mezi čtvrtou a pátou ráno, kdy už nikdo jiný nebyl vzhůru. A pokud by byl, rozhodně by nebyl ve stavu něco zapisovat. Z našeho plánovaného muzikálu Zrůdy se bohužel dochovaly také jen fragmenty. Velký potenciál dřímá zejména v písni „Kocovina“, která by svým chytlavým nápěvem „kocovina není moje vina“ mohla zaútočit na přední příčky hudebních hitparád. Legendami opředená je rovněž naše kanystrová peruť, která vznikla na divadelním festivalu ZLOMVAZ konaném výjimečně na Pustevnách.

V Rožnově pod Radhoštěm, přímo pod Pustevnami, totiž žije můj otec, který se tehdy velkolepě připravil na návštěvu mých spolužáků. Z těch ovšem dorazilo jen torzo, a tak jsme následující den vyfasovaly několik pětilitrových kanystrů vína, kterými jsme pak několik následujících dní oblažovaly, ale i děsily celé osazenstvo Pusteven. Taky nikdy nezapomenu, jak za mnou Kecka ještě s jednou naší společnou kamarádkou přijela do Bulharska, kde jsem pracovala jako členka animačního týmu. 

Dáma v rozhalence, jak se sama pojmenovala, mě samozřejmě po celou dobu svého pobytu psychicky podporovala v mé nelehké činnosti a ani trochu se neposmívala mému účinkování ve večerních kulturních programech. Naše společná minulost trochu vypadá jako jeden nekonečnej večírek, ale navzdory tomu jsme spolu strávily i spoustu klidných chvil a hlubokých rozhovorů.

Třeba spolu každý rok pečeme cukroví. Z toho už se stala tradice. Přitom si vždycky pouštíme seriál My všichni školou povinní nebo zpíváme sprosté verze koled. A dokonce jsme se natolik zlepšily, že to naše cukroví už nevypadá jako z chráněné dílny. Kecka se sice ještě občas pokouší experimentovat a vyrobí třeba lineckýho Viktora Preisse, ale oproti dřívějšímu lineckýmu celýmu souboru Vinohradského divadla je to zlatý. A taky se s Keckou nádherně venčí kráva. 

To je stav, kdy se člověk vyleje a potřebuje se politovat, postěžovat si, nadávat na něco, na někoho nebo někomu… či se nějakým obdobným způsobem chovat trochu jako kráva. U Kecky zkrátka vím, že je to bezpečný. A stejný pocit bezpečí u ní mám i ve stavu kocoviny či jiného oslabení. Můžu si dovolit být smutná, brečet, mlčet, nebo jenom čumět do zdi. Protože Kecka s otevřenou náručí přijímá všechno, co já jsem. A to je strašně cenný. Ten pocit absolutního přijetí a určité pevnosti, o kterou se lze opřít, i když zrovna není nablízku. Z Kecky se totiž stala paní „velkostatkářová“ a přestěhovala se před časem mimo Prahu. A tak už se nevídáme tak často jako dřív. A možná i to je důvod, proč o tom všem píšu.

Měla jsem docela nedávno pocit, že se mi nejbližší lidi vytrácejí ze života. Ovšem pak jsem si s úlevou uvědomila, že je mám neustále při sobě, i když po mém boku nestojí zrovna fyzicky.

Nosím je totiž ve svém srdci. A zrovna Kecka v něm zaujímá čestné místo.

Navždy Tvá

Přítelkyně z domu smutku

Marie Projekt Štípková