O úmrtí informoval dramaturg Pražského jara Antonín Matzner. Zemřel v nemocnici po dlouhé těžké nemoci.
Zatím nebylo určeno místo ani datum pohřbu, Podle hudebního pedagoga a publicisty Jiřího Hlaváče, který je ve spojení s rodinou, to bude známo až v pátek.
V posledních letech již Suk nevystupoval, veřejnou koncertní dráhu ukončil v roce 2002. Během své kariéry ale spolupracoval s řadou předních hudebních osobností a vystupoval po celém světě. Působil i jako pedagog.
Před dvěma lety převzal na zámku v Lánech z rukou prezidenta Václava Klause Čestnou zlatou plaketu za mimořádný přínos k českému kulturnímu životu v uplynulých šedesáti letech a je držitelem platinové desky Supraphonu za 1 112 000 prodaných nosičů.
Prezident vyjádřil lítost nad úmrtím houslisty v kondolenčním dopise jeho manželce. "Ne o každém hudebníkovi lze zcela říci, že to byl velký umělec. A ne o každém umělci lze říci, že to byl skutečně český umělec. Obojí lze o Josefu Sukovi říci bez sebemenšího zaváhání. Jeho umělecká tvorba, jeho interpretační mistrovství, jeho pedagogický odkaz, ale i jeho nepřehlédnutelná autorita na společenské scéně, to vše je pevnou součástí našeho národního kulturního povědomí. Navíc byl Josef Suk po celém světě živou reprezentací naší kulturní vyspělosti," uvedl Klaus v dopise.
"Ztrácíme nejen uměleckou osobnost, ale člověka nesmírně pilného, všeznalého, múzou obdarovaného, který nechť zůstane vzorem všem, nejen houslistům, a není nikdy zapomenut," napsala ředitelka Sukova komorního orchestru Ludmila Vybíralová. Počítá, že těleso, které vnuk slavného skladatele Josefa Suka (1874-1935) vedl do roku 2000, uspořádá na počest houslisty speciální koncert.
Srdeční záležitost
Sukovou doménou byla klasická a romantická hudba (Mozart, Dvořák, Čajkovskij, Suk), hrál ale i méně frekventované autory, třeba Bélu Bartóka či Albana Berga. Jeho houslový projev byl podle odborníků vřelý, slovansky citlivý, později spíše akademicky uměřený. Ze skladatelů měl nejraději Mozarta, Dvořáka či Bacha.
V českém hudebním životě se Suk po léta nesetkal s kritickou výtkou, zahraniční tisk měl někdy námitky proti jeho nestylové interpretaci barokních skladeb. Další zase někdy Sukovi vyčítali jeho spolupráci s Orchestrem Václava Hybše, se kterým nahrál několik popových evergreenů, jako určitou formu líbivé podbízivosti.
Zvláštní náklonnost měl vůči dalšímu nástroji z rodiny smyčců - viole, na kterou hrával jeho praděd Antonín Dvořák. Začal na ni hrát v roce 1973 a často v průběhu jednoho koncertního vystoupení měnil housle za violu.
JOSEF SUKJosef Suk se narodil 8. srpna 1929 v Praze. Už v dětských letech byl v houslové hře žákem Jaroslava Kociana, v letech 1946-51 studoval houslovou hru na pražské konzervatoři a 1951-53 na AMU a byl krátce primáriem Pražského kvarteta (1950-52). Po absolutoriu působil v letech 1953-55 jako zástupce koncertního mistra činoherního orchestru Národního divadla, poté jako sólový a komorní hráč. V roce 1952 založil Sukovo trio (původně spolu s klavíristou Jiřím Hubičkou a violoncellistou Sašou Večtomovem, později s Janem Panenkou a Josefem Chuchrem), v letech 1961-90 byl sólistou České filharmonie. Jeho dráha sólisty začala v roce 1954 po slavném koncertě v pražském Rudolfinu. Sukův mezinárodní ohlas rostl od roku 1959, kdy na uměleckém turné s Českou filharmonií koncertoval na třech kontinentech. Roku 1964 debutoval v Anglii a také v USA. Od té doby vystupoval s předními světovými orchestry. Od ledna 1992 do prosince 2000 byl uměleckým vedoucím a dirigentem Sukova komorního orchestru. Světová ocenění |
