Zrzka v Hollywoodu: Oblečte si flísku, styďte se za úspěch, dyť je to jedno, stejně umřem

Když navíc sledujete tak dechberoucí hudební představení, které například loni vystřihla Lady Gaga, nebo letos Justin Timberlake a k tomu je průvodcem večera někdo, kdo vypointuje veškeré dění ve filmovém průmyslu za poslední rok, chcete zůstat vzhůru snad i do šesti do rána, abyste to viděli naživo.

Téměř totéž se dá říct o cenách České filmové a televizní akademie Český lev.

Až na to, že jste ve stejném časovém pásmu a stačí zapnout Čété. Až na to, že Karel Roden řekl ve své děkovné řeči nezúčastněně: „Díky všem. Moc.“ Až na to, že Bohdalka si ani nezakryla kotníky. Až na to, že většina laureátů se povětšinou jakoby styděla projevovat radost, hrdost, užívat si úspěch. Jeden herec dokonce vedl metafyzickou debatu se svou soškou: „Stejně jednou umřeš,“ odpověděla mu. A on jí pak řekl, že ji bude krmit tím stejně nekvalitním žrádlem, co jí on.

Pak přišel Vojta Dyk v tričku a saku, zazpíval tak překrásně dojemnou píseň, ale dal u toho ruku do kapsy. Nebereme se tu vážně přeci.

Zaplať pánbu za krásnou řeč Jana Potměšila, v níž oslavuje ženy, za vtipnost Vojty Kotka při uvádění ceny pro střihače a návaznou vtipnost od laureáta ceny za střih (opravdu si on jediný nachystal něco pro pobavení diváků?).

Jediným emotivním momentem večera pak bylo ocenění Jiřího Bartošky a Evy Zaoralové. Najednou jsme si neříkali jen: „Už zase Masaryk?!“, ale doopravdy jsme vzdávali hold a oceňovali.

Když v Los Angeles nastane oscarový víkend, lidé pořádají velké večírky, na nichž se s přáteli dívají na přenos. Tento večer je zkrátka událost! Je běžné, že v obchodě potkáte ženu, co vybírá koktejlky, ve kterých se bude u sebe doma, nebo u svých přátel dívat na tu slávu. A mezitím, co na Lvech spočítáte modely od vyhlášených, ale i začínajících návrhářů maximálně na prstech rukou (zato kalhotový kostýmek à la maturita na střední je stejně jako cokoliv černého normou), v USA můžete jen s otevřenou pusou obdivovat to umění v podobě nejrůznějších velkých večerních. U nás se to tradičně podařilo Aňe Geislerové, Martě Issové, či bílé bohyni Janě Plodkové. Víc takových!

Podívejte, neříkám, že musíme v děkovných řečech povinně plakat a zmiňovat manželky jako to dělají Američané. Ale co si říct, že už jen být nominovaný je ocenění hodné respektu, důstojnosti a vážnosti a aspoň jeden večer v roce „malého českého filmového světa“ bychom se podle toho mohli chovat?

Já vím. Většina z vás jste příliš kůl, než abyste chodili nebo se dívali na Lvy.

Dejte si ruce do kapsy, oblečte si starý sako, nebo nejlíp flísku, styďte se za úspěch, dyť je to jedno, stejně umřem.