Marcel Proust, Albert Einstein či Pablo Picasso se rozcházeli s dobovým myšlením. Stejně jako Sigmund Freud naslouchal svým pacientům, Proust se ve svých knihách odvolával na osobní svědectví tentokrát z vyšší společnosti. Vyptával se nebo jen tiše naslouchal. Současníkům připadalo, že o všech všechno ví, a tak byl nazýván „největším literárním detektivem.“ Stal se svérázným pozorovatelem charakterů, mravů i nesčetných drobností, ale i bystrým diagnostikem měnící se doby.
„Všechno, co známe velkého, máme od nervózních lidí. To oni, a ne jiní se stali zakladateli náboženství a vytvořili veledíla,“ poznamenal si ve svých esejích Proust, který měl s Freudem mnoho společného.
Jejich smysl pro detail tvořil předivo románu, jindy se stalo tématem vědeckého pojednání. Freudův legendární spis Výklad snů z roku 1900 otevíral bránu novému nahlížení na člověka jedinečného i tajemného. Také Proustův vnitřní svět čerpal z různých zdrojů: „Sen byl právě jedním z těch faktů mého života, které mě vždycky nejvíc upoutávaly, faktem, který nejvíc přispěl k tomu, abych se přesvědčil o čisté duševní povaze reality.“
