Sobota 25. května 2024, svátek má Viola
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Magazín

Gottwaldová záviděla Benešové její oblibu a skvělý vkus, říká kurátorka Národního muzea

Hana Benešová v modelu ze závodu Hany Podolské. V roce 1936 si ho oblékla na recepci na počest rumunského krále Karla II. v Praze. Na ateliérové fotografii o rok později model doplnila norkovou pláštěnkou. foto: Archiv Národního muzea

Sousloví první dáma bylo v posledních měsících skloňované více než kdy jindy. Té první, která definici skutečně naplnila, se věnuje nová kniha kurátorky sbírky novodobé módy a textilu Národního muzea Miroslavy Burianové (47). Proč se o Haně Benešové (1885–1974) mluví jako o ikoně elegance? Jaký odkaz za sebou zanechala? A co by musela manželka prezidenta splňovat dnes, aby se jí vyrovnala?
  12:45

Nechtěla bych si říkat první dáma. Tou pro mě byla Hana Benešová. Osobně bych tak raději byla nazývána manželkou prezidenta,“ řekla žena nově zvoleného prezidenta Eva Pavlová v debatě První dámy a pán mezi námi. Na roli paní Hany Benešové, manželky druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, se v poslední době vzpomínalo často.

Důvod je prostý: Hana Benešová se jako jedna z mála prvních dam v československé a české historii svého partu zhostila s oddaností, smyslem pro odpovědnost a také s nepopiratelnou elegancí, vkusem a nevtíravým stylem. Stala se z ní osobnost, k níž se nejen co do módy, ale i způsobu chování vzhlíží. Byla to také první dáma, jež nastavila laťku svým nástupnicím. A nastavila ji vysoko.

Hana Benešová a Alice Masaryková v roce 1936 na garden party Československého červeného kříže v zahradách Pražského hradu.

V čem spočívá kouzlo Hany Benešové? Nejen na to jsme se zeptali autorky nedávno vyšlé knihy První dáma elegance Miroslavy Burianové, která působí v Národním muzeu jako kurátorka sbírky novodobé módy a textilu a v současné chvíli dokončuje práce na chystané výstavě věnované stylu českých a československých prvních dam. Ta bude brzy k vidění v Nové budově Národního muzea.

Vše přitom odstartovala náhoda v podobě opičího kabátku. Před třinácti lety se dostal Miroslavě Burianové do rukou s tím, že jeho majitelkou byla pravděpodobně právě Hana Benešová. Neobvyklý kousek s nejasnou historií ji dovedl k myšlence, že by měla manželce Edvarda Beneše v budoucnu věnovat více pozornosti. Začala proto pátrat v archivu Národního muzea, kde se podílela na odborném zpracování a digitalizaci fotoarchivu manželů Benešových.

A pak přišla velkorysá nabídka od nejbližší rodiny Hany Regini, dcery Jiřího Vlčka, což byl synovec Hany Benešové, kterého Benešovi částečně vychovávali. Do Národního muzea se díky nim dostalo několik desítek cenných předmětů nejen bývalého československého prezidenta, ale právě i jeho ženy. „Paní Hana to celé odstartovala a nás to motivovalo získat oblečení i od dalších prvních dam,“ říká Miroslava Burianová k připravované expozici a vůbec první publikaci o stylu Hany Benešové u nás.

Skutečně první dáma

Napřed si však pojďme ujasnit, proč se o paní Haně Benešové mluví jako o první první dámě. Byla to přece Charlotta Garrigue Masaryková, manželka prvního československého prezidenta, která byla skutečně první. Charlo??a však svou roli z důvodu dlouhodobé nemoci nevykonávala a post první dámy státu částečně zastávaly její dcery, Olga a zejména Alice Masaryková. „Hana Benešová proto měla svou pozici částečně ulehčenou,“ myslí si autorka knihy Miroslava Burianová. Doplňuje, že manželka Edvarda Beneše, rozená jako Anna Vlčková, neměla ale na co formálně navazovat, a mohla tedy rozhodovat, jak by měla ona role první dámy vlastně vypadat.

Nenechme se zmást dnešní terminologií ovlivněnou americkým souslovím „first lady“, jež se k nám dostalo až po sametové revoluci. V době, kdy svou roli zastávala Hana Benešová, se nepoužívalo. V korespondenci nebo tisku ji oslovovali jako váženou nebo milostivou paní Benešovou, manželku prezidenta, první paní státu či jako první paní republiky. Posledního vzletného označení se jí dostalo v časopise Hvězda československých paní a dívek krátce po zvolení Edvarda Beneše do funkce hlavy státu.

Svou průkopnickou roli měla Hana Benešová ulehčenou ještě díky jedné podstatné skutečnosti: coby manželka Edvarda Beneše, ministra zahraničí Československa, uměla jazyky, byla zcestovalá (s manželem se potkali v Paříži, kde studovala na Sorbonně) a věděla, jak se chovat při významných domácích i zahraničních událostech. Zjednodušeně řečeno, měla kvalitní základ a prostor na budování osobního stylu a vhodného reprezentativního obrazu.

Na tomto místě je ale nutný ještě jeden disclaimer. Ano, Hana Benešová měla styl a vkus, ale některé prvky jejího šatníku, k nimž dnes vzhlížíme, byly pro ženy z její společenské vrstvy běžné. Navíc, jak připomíná Miroslava Burianová, první republiku si i kvůli historickým filmům (Lído, Adino, to na vás ukazujeme prstem) dost často idealizujeme. Obzvláště co se týče módy.

„První dáma například nemusela řešit, jestli si na sebe vezme rukavičky a klobouk. Ty zkrátka nosily všechny ženy. Dnes je přístup k módě velmi individualizovaný, žena má větší možnost volby, ale také daleko větší možnost se do výběru netrefit,“ myslí si Miroslava Burianová s odkazem na dnešní dobu.

To nic nemění na tom, že paní Hana Benešová zastávala svou roli příkladně. Nejenže byla vždy skvěle oblečená a oblékala se vhodně co do příležitosti a denní doby, velmi věrně také stála po boku svého manžela. Byla mu lidskou oporou, osobní asistentkou, důvěrnicí a milující manželkou. A také se své funkci věnovala naplno. Důvod?

V době první republiky se nepředpokládalo, že by dáma, natož první, měla vlastní profesi a že by pracovala. „Zatímco dělnické manželky komunistických prezidentů skutečně pracovaly a role první dámy pro ně byla vyproštěním z pravděpodobně nenaplňujícího zaměstnání, tehdy, v době Hany Benešové, se očekávalo, že žena jejího postavení bude celý život stát po boku manžela,“ říká Miroslava Burianová a vzpomíná na jedinou první dámu, která se své profese nikdy nevzdala.

Byla jí Viera Husáková, vzdělaná a kultivovaná žena a talentovaná novinářka. Psala tehdy do slovenského týdeníku Nové slovo a své články skromně publikovala pod novinářskou zkratkou.

Fotografie Hany Benešové na titulní straně časopisu Československá žena z roku 1945 dokládá, jak oblíbená po návratu z exilu tehdejší první dáma byla.

Stát věrně po boku manžela se ostatně od prvních dam očekává i dnes. „Dagmar Havlová i Livia Klausová musely opustit práci, kterou milovaly. Tlak veřejnosti, médií a role samotné je zkrátka veliký,“ říká Miroslava Burianová, „společnost ale podle mého názoru nemá právo po první dámě chtít, aby se vzdala své profese a aby se nutně angažovala v charitě, jako to dělala například Olga Havlová. Stejně tak nemá právo kritizovat její styl. První republika v sobě měla kultivovanost a pokoru, která dnes chybí.“

Paní elegance

Styl i tak zůstává v souvislosti s rolí první dámy důležitým tématem. Jen vzpomeňme, jak se před volbami hlavy státu řešilo, jakou zprávu tehdy ještě potenciální první dámy vysílají svými outfity do světa. Byla snad fuchsiová halenka Moniky Babišové symbolem revolty? A co chce paní Eva Pavlová říct decentními starorůžovými šaty?

U Hany Benešové byla módní message vcelku jasná: jsem žena, která má přirozený vkus a cit, oblékám se vždy vhodně, ale zároveň se nebojím najít vlastní styl. Příklady této osobitosti a vlastního módního vkladu jsou v případě Hany Benešové minimálně dva. Prvním jsou kostýmky, vyrobené především z kvalitní vlny, které s oblibou nosila, druhým klobouky.

Ne že by kostýmy byly neobvyklé, běžně je ale žena z vyšších společenských vrstev tak často nenosila, zvlášť do společnosti. Manželka Edvarda Beneše v nich ale ráda cestovala, a protože cestovala hodně, také je dost užila. Kostýmek, jak podotýká Miroslava Burianová, je totiž například na cestu vlakem či letadlem velmi praktický oděv. To i proto, že ve 30. letech mohl být doplněný o pláštěnku a kožešinu, takže své majitelce nabízel tepelný komfort za všech situací. Krásným příkladem této variability je návrat manželů Benešových z exilu do Prahy v polovině května 1945.

„K jejich návratu se lidi upínali. Ženy se oblékaly toho nejlepšího, co po válce měly, do krojů, do svérázových šatů, několik z nich máme dokonce v našich sbírkách,“ popisuje Miroslava Burianová. „A paní Hana Benešová na sobě měla právě kostýmek, který na jednotlivých zastávkách vypadá díky doplňkům pokaždé trochu jinak,“ dodává autorka knihy První dáma elegance.

Autorka publikace o módním a životním stylu první dámy Hany Benešové v souvislosti s kostýmky vzpomíná také na zbraslavskou garden party Československého červeného kříže, v němž se manželka druhého československého prezidenta angažovala.

Manželé Benešovi na svatbě Jarmily Šámalové v roce 1936. Hana Benešová doplnila šaty rukavicemi z jelenice.

„Do té doby jsem nikdy nenarazila na informaci, že by byl právě kostým vhodným oblečením na garden party. Poté, co ho paní Hana měla na sobě, je v dobové etiketě zmiňován jako možná varianta oděvu pro tuto příležitost. Nemohu sice tvrdit, že je to zásluha paní Hany Benešové, na druhou stranu byla obdivovaným vzorem, který ženy napodobovaly,“ říká Miroslava Burianová k jednomu z poznávacích znamení tehdejší první dámy. Ta se snažila být elegantní, nevymezovat se vůči tehdejším trendům a hlavně nepůsobit nápadně, křiklavě, provokativně.

I tak se ale občas v roli první dámy odvázala – díky kloboukům. O zálibě v pestrobarevných kloboucích paní Benešové se ale dlouho nevědělo. Důvod je prozaický – fotografie, na kterých je první dáma zachycená, jsou černobílé a málokoho z badatelů napadlo, že by klobouky mohly hrát tak význačnou roli. Opak je pravdou.

Když klobouky Národní muzeum získalo do sbírky, ukázalo se, že některé z nich jsou neuvěřitelně barevné. Velmi výrazný je například ten, který si Hana Benešová vybrala na setkání s budoucí britskou královnou Alžbětou II. v roce 1941. Byť na fotografiích vypadá nenápadně, až fádně, ve skutečnosti se její tzv. francouzský klobouk, toka bohatě zdobená textilními květy, pyšní barvami v odstínech světle růžové, lila a ametystové. Tento konkrétní kousek patřil pravděpodobně mezi její oblíbené. Svědčí o tom třeba několik trhlin na hedvábném francouzském závojíčku (v současné době je klobouk zrestaurovaný) a řada fotografií.

Autorkou nejen tohoto výrazného klobouku byla vyhledávaná modistka Madame Tombo, rozená jako Marie Mayerová. Tato dáma, která byla ve 30. a 40. letech velká módní hvězda, spolupracovala nejen s předními návrháři své doby, zejména s Oldřichem Rosenbaumem, ale stála za vlastním úspěšným podnikem na Václavském náměstí v Praze. Madame Tombo měla pobočku i v Londýně. Svou podnikavost pak uplatňovala nejen tam, v kamenných prodejnách, ale i v reklamě. Byla si totiž velmi dobře vědoma, co ta všechno v módě zmůže.

Hvězdy doby

Už v roce 1934 se její reklamy začaly objevovat v časopisech, sama autorka klobouků, které nosila třeba i herečka Olga Scheinpflugová, často mluvila do médií, kde ženám dávala módní tipy a rady. A také měla pár „influencerek“, jimž klobouky posílala jako dárek. Věděla, že tato živá reklama bude možná účinnější než tištěná. I proto poslala na Vánoce v roce 1945 paní Benešové pár svých modelů. „Jednou se přijdu v kloboučcích ukázat,“ napsala jí do poděkování tehdejší první dáma.

Dá se říci, který klobouk byl nejoblíbenějším kouskem Hany Benešové? „Myslím, že paní Hana mohla mít nejraději smetanový kanotiér s velkým květem,“ říká Miroslava Burianová. Pořídila si ho za války a nosila ho na pro ni emotivní příležitosti. Například na návštěvy vojáků nebo na akce Československého červeného kříže. Měla ho na sobě také den po návratu z exilu do Prahy, na vojenské přehlídce na Staroměstském náměstí. Vzala si ho i v červnu 1945, kdy se vrátila do Sezimova Ústí. Tam měli manželé Benešovi vilu a paní Hana tu ráda trávila čas nejen koupáním a plaváním, ale také starostí o skalku.

„Skvělá současná modistka Jolana Kotábová udělala klobouk inspirovaný právě tímto kouskem a věnuje nám ho na výstavu, kde si ho budou moci návštěvnice vyzkoušet a vyfotit se v něm,“ dodává Miroslava Burianová.
Skutečnost, že si paní Hana Benešová na sebe vzala svůj oblíbený klobouk vícekrát, ukazuje také na odlišné standardy doby. Klobouky, kabáty, ale i šaty se nosily opakovaně. Dámy totiž obměňovaly své outfity díky rukavicím, pláštěnkám nebo kožešinám.

„Jediné šaty, u kterých máme opravdu doložené, že jsou od Hany Podolské, měla paní Hana Benešová hned na několika společenských akcích. Jednou je měla doplněné norkovou pláštěnkou, podruhé pelerínou ze stejného materiálu jako šaty,“ doplňuje Miroslava Burianová ke krásné dlouhé róbě s decentním výstřihem.

Důvodem zvyku šaty, kabáty či kožešiny nosit několik (klidně i desítek) let byla přirozeně i cena. Model z tuzemského luxusního módního závodu mohl vyjít na tisíce korun, šaty z konfekce stály tehdy pár set. Hedvábí z Francie je prostě dražší než viskóza z Hradce Králové, připomíná v tomto kontextu autorka knihy o Haně Benešové. Až díky produkci levných materiálů se šaty staly užitkovým zbožím na jednu sezonu.

„Celé si to můžeme ilustrovat na kabelkách. Dříve se vyráběly třeba z kůže pštrosa a jsou téměř nesmrtelné. Zato ty z umělé usně se rychle odřou a za pár let je musíte vyhodit. Když byl za druhé světové války nedostatek kůže, boty se vyráběly právě za pomocí umělých materiálů a velmi se ničily,“ ilustruje to na příkladu.

I kvůli vysokým pořizovacím nákladům dámy z vyšší společnosti nenavštěvovaly jen prestižní salony Hany Podolské, Oldřicha Rosenbauma nebo Arnoštky Roubíčkové, ale měly většinou i své domácí švadleny.

„Nikdo neměl na to, šít jen u Podolské, natož u Rosenbauma. I když Alice Masaryková utrácela za módu velké peníze, stejně chodila i k obyčejné krejčové,“ vysvětluje Miroslava Burianová a připomíná, že u Hany Benešové nemáme, až na pár výjimek, zmínky o tom, kde vlastně oděvy nakupovala. Na rozdíl od její nástupkyně Marty Gottwaldové, která si Hanu Podolskou zvala přímo na Pražský hrad.

Vzpomínané švadleny, s nimiž dámy z vyšších vrstev spolupracovaly, oděvy i upravovaly podle toho, jak se dámám měnilo tělo nebo aby šatstvo ušité z drahých materiálů odpovídalo tehdejším módním trendům. U paní Hany Benešové to byly právě třeba cenné kožešiny, které se v 50. letech dočkaly úprav. Tehdy se totiž začaly zkracovat střihy kabátů, a tak si i ten svůj nechala přešít.

Forma nad obsah

Manželka druhého československého prezidenta se veřejně příliš neprojevovala (mediální výstupy jí pravděpodobně nebyly vlastní a dodnes se dochovalo jen málo jejích vyjádření či proslovů), i tak ale zanechala nejen v tehdejší společnosti nezapomenutelnou stopu.

Oblíbenost dívčího jména Hana po válce rostla a dosáhla vrcholu zhruba v polovině 50. let. Možná i proto, že paní Hana byla po únoru 1948 a po smrti manžela jakousi poslední připomínkou demokracie a svobodného Československa. S tím se ostatně těžko smiřovaly (a srovnávaly) její nástupkyně.

„Marta Gottwaldová Haně její oblibu, řekla bych, až záviděla, protože cítila, že je mezi lidmi opravdu populární,“ myslí si Miroslava Burianová. Připomíná, že například Marie Zápotocká, Božena Novotná, ale ani Marta Gottwaldová v sobě onu dámu, kterou Hana Benešová i díky svému módnímu vkusu přirozeně byla, zkrátka neměly. I když se o to poslední zmíněná první dáma snažila. „Někdy ani ty nejkvalitnější a nejkrásnější šaty od Hany Podolské nepomůžou,“ krčí rameny Miroslava Burianová. Marta Gottwaldová ovšem byla ženou bez vzdělání, jíž se o výchově podobné té Hany Benešové ani nemohlo zdát.

Haně Benešové hrálo do karet i to, že byť nebyla krasavice, byla nevtíravě sympatická a autentická. „Paní Hana Benešová se skoro na všech fotografiích usmívá,“ říká Miroslava Burianová, „někdy mi přijde, že dnes média lehce škodolibě vybírají nelichotivé fotky, kde to lidem nesluší. Pokud se ale podíváme do historického archivu, Hana Benešová má dochované opravdu téměř jen fotografie, kde vypadá dobře.“

Další rozdíl jejího tak dobrého mediálního a společenského obrazu oproti dnešku? V době paní Hany Benešové platilo, že žena je dobře oblečená, pokud splnila dress code. Dlouhá róba do divadla nebo na jinou večerní událost, kostýmek či hedvábné šaty na garden party, šaty na vycházku do města nebo na setkání s přítelkyněmi.

„Za první republiky to bylo tak, že když splníte formu a vezmete si odpovídající oděv na danou příležitost, je to dostačující. Když jste měl správnou délku, materiál, byl jste v pořádku. Mám pocit, že dnes si normální člověk může na sebe vzít skoro vše, ale první dáma nic. Je těžké naplnit očekávání národa, a to i v módě,“ myslí si autorka knihy.

Byť Hana Benešová nastavila standard oblékání a stylu opravdu vysoko, nesuďme první dámy jen podle jejich garderoby (ne všechny musí móda bavit a zajímat). Tvořme si namísto toho celkový obrázek o nich zejména na základě jejich aktivit. A to nejen těch charitativních. Jakákoliv dobře odvedená práce, třeba ve zdůrazňování opomíjených témat, onu noblesu, kterou měla paní Hana Benešová, pomáhají budovat stejně jako elegantní a dobře padnoucí šaty.

7 tipů, jak na citlivé zuby v těhotenství
7 tipů, jak na citlivé zuby v těhotenství

Hladina hormonů v těle se v průběhu těhotenství mění stejně jako chutě a jídelníček. Mnoho těhotných také trápí časté nevolnosti. Následkem toho...