Sedíme v kavárně U Černé Matky Boží, on opálený, v bílé košili a džínách, usmívá se, právě udělal poslední zkoušku v ročníku – na nedaleké Filozofické fakultě UK studuje dějiny umění. Dává si sacher, kouří skutečné, nikoliv elektronické cigarety a je plný energie. Povídáme si o rokokovém zrodu Spojených států, rebelii v tenisovém klubu, smutném kouzelníkovi z Afriky, invazi angličtiny a o jeho nové knize, v níž bude zkoumat zrod gotiky.
Vypadáte, že si užíváte života. Je to tak?
To vám povím, je to senzační. Třeba dneska, tady s vámi. Svítí sluníčko, pijeme kafe, paráda. Nejlepší recept na štěstí je, aby člověk prožil nějaká ta zklamání a propady, a pak si o to víc vážil toho, co má. Když začala válka na Ukrajině, přijali jsme k nám domů jednu rodinu z Ukrajiny. Díky tomu máte možnost vnímat tu realitu války, to není jako ze sociálních sítí. Žijete s lidmi, kteří taky takhle ve svém Kyjevě ještě nedávno sedávali v kavárně, pili kafe a povídali si. A nejednou: Bum, konec! Já jsem prožil dlouhý život. Jak se mi tak blíží sedmdesátka, víc si uvědomuju, že takového věku se v historii dožil málokdo. Z dějin umění Michelangelo, Donatello, ale to byly výjimky. Mně se to podařilo – a to je velký dar.
Jak tak na vás koukám, vy skoro ani nemáte vrásky…
Ale mám. Nicméně je mi to úplně jedno. Sedmdesátka na krku? Pro mě to není bilancování nebo nostalgie, beru to jako úspěch. Na co tak já bych si mohl stěžovat? Vždyť i ta válka na Ukrajině, jinak věc strašná, přinesla naší zemi tolik pozitivního! Například mně vyřešila jedno dilema, které jsem měl jako člen slovutného tenisového klubu Český Lawn – Tennis Klub, čili 1. ČLTK. To je jeden z nejstarších tenisových klubů v Evropě, kde jsem byl členem dlouhých dvaadvacet let. Jenže pak se stalo, že členové připustili, aby se prezidentem klubu stal Václav Klaus. To mi bylo nepříjemné. Děly se tam kolem něho opravdu bizarní historky.
