Nízký činžák v pražských Strašnicích je až po střechu porostlý psím vínem. V přízemí je malý byt plný těžkého nábytku, stěny zakrývají obrazy, pokoje jsou plné serepetiček a bujné rostliny na parapetu brání paprskům světla vejít dovnitř.
Kdo by ovšem považoval za obyvatelku tohoto bytu vetchou stařenku, mýlil by se. „Útulnost a domácká atmosféra, to je myslím správná charakteristika pro tento prostor,“ usmívá se spokojeně nájemnice, třiatřicetiletá zdravotní sestra Andrea Minaříková.
Její bydlení má jistá staromódní specifika, v nichž si ovšem náruživě libuje. „Například kuchyň je bez topení, vafky jsou jen v parádním pokoji, ohřev vody v koupelně pochopitelně zajišťuje stará dobrá karma, odpad z pračky vede hezky hadicí do litinové vany, staré elektrické rozvody nedovolují rozmařilosti typu současného praní v pračce a foukání vlasů fénem,“ vyjmenovává libůstky svého bydlení Andrea usazená na kuchyňské lenošce.
Co může někomu znít nepohodlně, má pro ni prý velkou dávku romantiky. „V tomhle bytě se jednoduše nedá dost dobře spěchat a to mě uklidňuje,“ vysvětluje mladá žena oblečená do širokých béžových šatů, obutá do vlněných trepek s květinovou výšivkou.
