Většinu jejích knih spojuje historie, z rozdílných období a různých pohledů. Příběhy sice začínají v současnosti, ale jejich červená nit se táhne do hloubek minulosti. Zpětný chod, pátrání po kořenech. I způsob, jakým Petra Klabouchová píše, tomu odpovídá: „Jako první kapitolu píšu tu poslední, abych věděla, kam chci celý příběh dovést. Pak teprve tvořím jednotlivé postavy a dílčí epizody. Začínám od konce,“ popisuje třiačtyřicetiletá spisovatelka.
Několik jejích posledních románů spojuje detektivní zápletka a téma zkoumání lidského zla. Odkud se bere, z čeho vyvěrá a jak mu lze vzdorovat? Může být pomsta řešením, nebo alespoň úlevou pro toho, kdo trpí cizí vinou? K těmhle otázkám se Petra bohužel dostala skrze vlastní zkušenost: „Ve vzdálenější rodině jsem se setkala s člověkem, který se pro mě na dlouhá léta stal symbolem zla. Nedokázala jsem si vysvětlit důvod jeho nenávistného chování, ale postupem času jsem se ho snažila pochopit. Zjistila jsem, že ani jeho životní cesta nebyla snadná, a tak jen posílal dál, co předtím sám dostal.“
Tenhle úhel pohledu se odrazil nejen v její oceňované knize z roku 2021 Prameny Vltavy, kde je vražda v šumavských lesích jakousi pomstou za hrůzy spáchané během 2. světové války, ale i v jejím nejnovějším románu U severní zdi, v němž na základě skutečných osudů vypráví příběhy politických vězenkyň a jejich utýraných, odebraných či ani nenarozených dětí, které si v 50. letech v pankrácké věznici prošly peklem. Po letech se pak tyto nevinné oběti rozhodne pomstít jistý tajemný muž... „Zlo je jako neustále pokračující řetěz, často rodinný nebo historický. Křivda rodí křivdu,“ říká k tomu autorka.
