Pondělí 24. června 2024, svátek má Jan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Magazín

Jako by tam stála nádherná polonahá žena. Reakci klavíru si pamatuji dodnes, říká pianista Kahánek

Veselý interpret vážné hudby kromě jiného prozradil, že s Dvořákovým klavírním dílem je třeba zacházet jako s dobrým parfémem. Dvě tři kapky stačí. Celý flakón by nikdo nevydržel, dodal virtuos k pětihodinovému souboru skladeb, za jehož nahrávku byl nominován na prestižní mezinárodní cenu Classical Music Awards.
  15:00

Hostem Salónku Lucie Šilhové byl v pražské Art&Event Gallery byl klavírista a hudební pedagog Ivo Kahánek.

Opravdu se tolik klavíru najednou nedá vydržet?
Spíš tolik „salonní“ hudby jednoho autora najednou. Já to vydržet musel, protože bylo třeba udělat korektury nahrávky. Teď si ale asi Dvořáka dlouho pouštět nebudu, přece jen, strávil jsem s ním intenzivně půl roku. Ale kdybych tu potřebu náhodou měl, tak si dám nějakých dvacet minut k navození či umocnění určité nálady.

Na CD Dvořák – The Complet Piano Works by mělo být vše, co věhlasný český skladatel pro klavír složil. Nezůstala nějaká skladba přece jen někde zastrčená?
Pokud vím, tak ne. Na kompletu jsou všechna díla dokončená a opusovaná. Plus takové kuriozity, jako jsou dětské skladby, které byly objeveny asi před dvaceti lety. Na žádné nahrávce dosud nejsou, toto je poprvé.

Dvořákovská CD obsahují pět hodin hudby. Kolik hodin hudby, respektive kolik partitur, not a tónů nosíte v hlavě vy?
Tak tohle opravdu spočítáno nemám. Ale vím, že v paměti nemám paradoxně tolik zapsány věci z poslední doby. Nejvíc usazené tam je totiž to, co jsem nastudoval na přechodu mezi dětstvím a dospělostí. Tehdy jsem sice ještě neměl úplně zvládnuté klavírní know-how, ale mladý mozek ukládá rychle a hluboko.

Pianista Ivo Kahánek

Kromě hlavy potřebuje klavírista také ruce. Vaše dlouhé prsty si přímo říkají o to být přibouchnuté do dveří či do šuplete. Máte strach ze zranění?
Nijak extrémní. Jakmile se začnete bát, jste na nejlepší cestě si nějaké zranění přivodit. Ale pravda je, že když doma dělám cokoliv jiného, než je hra na klavír, přítelkyně mě s lehkým, avšak špatně skrývaným pobavením pozoruje, a většinou to zakončí zakroucením hlavy a větou: „Člověče, jak ty můžeš být klavírista?“

Na rozhovor, který spolu vedeme naživo za přítomnosti diváků, jste si přinesl skládací nástroj. Ale když jste viděl stát v rohu místnosti nevyužité pianino, povzdechl jste si, to jsem se s tím nemusel tahat. Mě to překvapilo, měla jsem dojem, že klavírní virtuos jen tak na nějakou klávesu prsty nepoloží.

Na kávu s pianistou či spisovatelkou

V duchu hodnot první republiky odstartoval v pražském domě Černá labuť nový projekt Salónek Lucie Šilhové, který je věnován setkání a kultivovaným rozhovorům se zajímavými osobnostmi v noblesním prostředí Art&Event Gallery. Publicistka a spisovatelka Lucie Šilhová během večera konverzuje s hosty, kteří ve své profesi dokázali uspět na světové úrovni, a přitom zůstali skromní a pokorní. Otázky může v příjemné kavárenské atmosféře osobnostem klást i publikum.

Tenhle můj elektrický nástroj je spíš nouzové řešení, je samozřejmě lepší hrát na dokonale připravený klavír. Ale ta nejpřísnější měřítka většinou klademe na klavíry, které nám slouží k nahrávání. Tam je kvalita klíčová, protože nahrávka zůstane uchovaná pro budoucnost, nic se na ní nedá změnit. Pokud bych ale tyto nároky uplatňoval všude, tak bych si kromě větších koncertních síní v Čechách moc nezahrál. Ale lepší se to. Stav klavírů v době, kdy jsem začínal, se s dneškem nedá vůbec srovnat. Tehdy byly špičkové nástroje v Praze, další v Brně a v Ostravě. Tím to končilo. 

Dnes mají všechny orchestry i konzervatoře aspoň jeden špičkový klavír. V menších městech si ale pořadatelé ne vždy mohou něco takového dovolit. Na druhou stranu tam však třeba i několik desítek let jede koncertní cyklus, kterému se u nás říká Kruhy přátel hudby. To je taková česká specialita, kterou by nám mohly leckteré kulturně rozvinuté země závidět.

Co konkrétně?
Jak vysoce kvalitní koncerty probíhají v malých, často až zapadlých městečkách. Ale nástrojové vybavení je občas špatné, staré, není výjimka, že narazím na klavír starý sto let. Úroveň servisu a povědomí o něm bývá nízké, takže občas i ten nejvíce pečlivý pořadatel má za to, že klavíru stačí, když se pravidelně ladí.

A nestačí?
Mezi klávesou a strunou, která vyluzuje zvuk, je přes osmdesát mechanických součástek. K tomu si připočtěte tah klavírní struny na litinový rám nástroje, což je kolem dvou desítek tun. Navíc kolíky, na které se struny natahují, jsou zasazeny ve dřevě, v sálech se mění teplota a vlhkost. Když tohle všechno sečtete, pochopíte, proč každý nástroj potřebuje čas od času velký servis.

Skokani na lyžích říkají, že mají své oblíbené můstky. Máte vy také své oblíbené místo, kde hrajete?
Tahle věc má tři roviny. Tou první je nástroj. Nejsou na světě dva stejné klavíry. I když má výrobce dokonale sladěné postupy a technologii na nejvyšší kvalitativní úrovni, pořád pracuje se dřevem. A to je živý materiál, proto na světě neexistují – a za to dám svou pravou ruku do ohně – dva klavíry, které by měly při stejném úhozu identický zvuk. Navíc do toho vstupují vnější vlivy, a i když nejsem žádný ezoterik, myslím si, že klavíry mají schopnost přijmout do sebe trochu energie toho, kdo na něj hraje.

Jak dlouho vám trvá, než se s klavírem spřátelíte?
S některým déle a nakonec uzavřeme „pakt o neútočení“, s jiným je to láska na první pohled. Vždycky se mi v tomhle případě vybaví londýnské Wigmore Hall, což je jedna z nejslavnějších recitálových koncertních síní světa. Poměrně malá a neokázalá, jež nebyla ani jako koncertní síň stavěna. Původně to bylo skladiště hudebních nástrojů. Tahle budova v malé uličce blízko Oxford Street je dnes jedna z Mekk pianistů. Zdejší koncertní klavír mě úplně dostal. To byl pocit, jako by tam stála nádherná polonahá žena… Reakce klavíru plus skvělá akustika sálu – což je ta další rovina - to si pamatuji dodnes.

Je akustika něco jako dobrý sluha, ale zlý pán?
Přesně! Můžete mít stokrát dobrý klavír, ale když je špatná akustika, nenaděláte nic. Mnoho věcí však může zachránit. Klavír je totiž krásný, ale zároveň zrádný v tom, že jakmile do něj jednou uhodíte, už to nezměníte. Houslista nebo hráč na dechové nástroje může s tónem plynule pracovat, klavírista ne. Ale může pracovat s návazností na další tóny, aby se spojily a vytvořily nějaký pomyslný vztah. A k tomu potřebuje právě dobrou akustiku.

A ta třetí rovina míst, kde se vám dobře hrálo?
Publikum. Jeho reakce nejsou slyšet, přesto spoluvytváří koncert zcela zásadním způsobem. Stane se, že hraji dva koncerty po sobě, čili nemám nijak pronikavě jinou náladu, všechno je téměř stejné, až na… publikum. Jeden koncert je fajn a druhý z nějakého důvodu naprosto výjimečný.

Čím výjimečný? Závěrečným potleskem?
To samozřejmě také, ale výjimečnost lze vnímat už během koncertu. Já tomu říkám hraní do první pauzy, pomlky. I v tom kraťoučkém tichu dokážu vnímat, co se v sále děje. 

Když jsem totálně soustředěný na zvuk nástroje, dostanu se do stadia, kdy jsem schopen vnímat různé druhy ticha. Intuice najednou mluví mnohem silněji, dává mi informace, jaké publikum je, jestli jsme se navzájem propojili. Nedá se to definovat, fyzikálně změřit, není to závislé na věhlasu koncertního sálu, důležitosti města. Měl jsem nádherné zážitky v Londýně či v Berlíně, ale stejně tak si léta pamatuji koncert v Mnichově Hradišti, kde přesně tohle vzniklo. Tehdy se všechno nějak výjimečně prolnulo, byl to úžasný zážitek.

Tvrdíte, že klavírista je něco jako fotbalový brankář. Jak to myslíte?
V kolektivních sportech je mnoho různých postů, třeba útočníci nebo obránci. Brankář je ale vždycky jen jeden. Tak je to i s klavíristy. Dítě začne v pěti šesti letech hrát, když jde všechno dobře, projde základní uměleckou školou, konzervatoř, vysokou, celkově to je nějakých dvacet let studia. Pak je připravený vystupovat. Jenže sólista je vždycky jen jeden a také v orchestru může hrát jen jeden klavír. 

Sólovým hraním se uživí jeden dva lidé z generace, pak je ještě pár takových, kteří dělají komorní hudbu, třeba doprovázejí sólisty. Ale drtivá většina absolventů už aktivně nehraje a místo toho učí. Vžijte se do pocitů člověka, který v sobě dvacet let živí sen, že bude klavíristou. Živí to i jeho rodiče a pedagogové a on do toho dá všechno. Pak jde s kůží i duší na trh, kde mu řeknou, hm, hraješ dobře, ale je tady někdo ještě lepší. To opravdu není lehké. Houslista nebo cellista pořád může hrát ve špičkovém orchestru, může být koncertním mistrem. Anebo být „jen“ členem filharmonie a pořád je to nóbl hraní, protože dělá hudbu na světové úrovni. Tohle klavírista nemá šanci zažít.

Pianista Ivo Kahánek

Jako spoluzakladatel akademie mentoringu uměleckého vzdělávání MenArt jste mladým hudebním talentům hodně blízko. V rámci této praxe jste natočil webinář, jak zvládat trému. Je to pro sólisty velké téma?
Nejen pro ně. Tréma je věc, která prostupuje hranice oborů, zažili jsme ji asi všichni. Čili je to jedno z témat, o kterém mohou muzikanti mluvit s obecnou platností. Já jsem trpěl velkou trémou a zodpovědností už od dětství a musel jsem se s tím nějak vyrovnat. Protože kdybych se nechal trémou ochromit, nemohl bych svou práci vykonávat. Webinář je tedy kombinace mých vlastních zkušeností a obecných poznatků, co dělat a jak se vyrovnat s trémou.

Jakým stupněm trémy na škále od jedné do deseti trpíte, když přistupujete ke klavíru?
Většina lidí, kteří trpí trémou, mají jediné přání - zbavit se jí. Ale to je špatné přání. Měli bychom si přát ji zvládnout tak, aby nás neparalyzovala. Tréma je totiž přirozený biologický mechanismus, jenž některé části naší mysli deaktivuje, ale jiné zase umocňuje. Když se jí nenecháme převálcovat, tak hlava najednou běží v jiném režimu než normálně, dostane se do psychology vzývaného stavu flow, ve kterém dokážeme věci, které bychom bez trémy dokázali jen těžko. Neumím tedy říci, na jakém stupni mám trému teď, ale je to moje bývalá tréma dělena dvěma, kdy jsou negativní aspekty trochu potlačeny. Zatímco ty pozitivní tam zůstaly. Aspoň tedy doufám.

Stalo se vám, že jste měl najednou při koncertu okno a nemohl si vybavit, jak je to dál?
Samozřejmě, to se přihodí i člověku s nejlepší pamětí. Je tedy součástí mé práce, aby se okno nestalo pravidlem. A také, když už se to jednou za čas přihodí, abych nepřestal hrát. Nejde o to improvizovat, základ je v přípravě. Už když skladbu studuji a cvičím, zároveň pracuji na tom, abych okno neměl, a když už ho mám, tak vědět, jak z něj vybruslit. Vše je závislé na paměti. Ta však není jen jedna, hudebník využívá paměť vizuální, sluchovou, hmatovou, logickou. 

Každá má svoje výhody a nevýhody, dohromady se doplňují. Já to vždycky studentům vysvětluji na příkladu síťovky. Potřebujete nakoupit brambory, prací prášek, žvýkačky. Když si vezmete síťovku s velkými oky, hodně unese, ale žvýkačky propadnou. Musíte mít proto v sobě několik síťovek. Jedna má velká oka, ale je silná, druhá sice není tak silná, ale zase jí nic nepropadne. A tak je to i s pamětí, tímto způsobem se učíme i skladbu. Potřebujeme v ní mít například záchytné body, k čemuž slouží logická paměť. 

Tu ale nemůžeme používat na všechno, protože má pomalejší tempo vybavování. Každý mozek je schopen vědomě na jeden povel zahrát jen určitý počet tónů, nad tento rámec se už takzvaně zavaří. A protože ve skladbě může za minutu zaznít až několik stovek tónů, jen s vědomou pamětí bych hraní neutáhl. Nemít okno tedy znamená pečlivá příprava nejen co do počtu hodin hraní, ale vědomá práce s různými druhy paměti.

Když jste před chvílí hrál na klavír, výrazně jste se na začátku nadechnul. Vědomě, anebo náhodou?
Fyzicky hluboký nádech snad úplně nepotřebuji, ale je to, jako byste se nedechla před tím, než něco řeknete. A to už náhoda není. V historii byla totiž vrcholem hudebního umění vokálně-instrumentální tvorba. Kantáty, oratoria, orchestr, sólisté, sbor. Tyto formy však byly posluchačům k dispozici pouze v nejbohatších městech a v klášterech. Potřeba hrát a poslouchat hudbu byla ale všude. Klávesové nástroje tak vznikly jako jakási levná náhražka velkých ansámblů v jednom, klavír dokonce jako nápodoba lidského hlasu. 

Takže klavírista neustále bojuje s tím, že zvuk, který z klavíru vyjde, by skutečně měl trochu znít jako lidský hlas, na druhou stranu je to ale pořád bicí nástroj, protože kladívko udeří o strunu. A já celý život nejvíc řeším, aby se údery, což jsou vertikální momenty, spojily v horizontální proud. Což už je trochu zen, malinko tady popíráme fyziku. Nadechnutím se mentálně napojím na horizontální lidský hlas, čímž si pomůžu se tomu zenu přiblížit. Když se nadechnu, zpravidla zahraju melodii přirozeně. Takže náhoda to není.

Vy jste vidět nejen v klasických médiích, ale i na sociálních sítích, například na Instagramu. Jsou pro váš druh umění tak důležitý?
Podle mého hudebník potřebuje obojí. Když třeba vyhraji cenu za nějakou nahrávku a v médiích se o tom píše, lidé budou zvědaví, jak hraji, a přijdou na koncert. Moje jméno tedy může být pro pořadatele zárukou, že naplní sál. Na druhou stranu ovšem v naší branži funguje propagace přece jen trochu jinak než v jiných sférách. Statistiky uvádějí, že o klasickou hudbu se zajímají maximálně tři procenta lidí z populace. 

Branže kritiků, pedagogů a dalších hudebních profíků plus hráčů je specifická a svázaná mnoha pravidly, takže se vám může stát, že když proniknete do velkých médií, tak to sice v absolutních číslech pomůže, ale okolí se na vás začne dívat jako na komerčního umělce. A to je v naší branži počátek konce. Takže je třeba vyvážit snahu o to lehce rozšiřovat množinu lidí, kteří přijdou na koncert, ale zároveň to dělat tak, aby to nepůsobilo bulvárně, nebo že na tom chci trhnout balík, když to řeknu lidově. Musím proto velmi opatrně našlapovat, ale úplně se na to vykašlat nejde, konkurence v naší branži je obrovská.

Doma není nikdo prorokem, ale jak je to v zahraničí? Pořád si drží česká hudba skvělé renomé, nebo žije už jen z podstaty?
Antonín Dvořák je stále jedna z největších světových hvězd, jeho Novosvětská je v top ten nejhranějších skladeb vůbec. Druhý v pořadí je Leoš Janáček, který je navzdory šíři své tvorby považován především za operního skladatele, nepsanou světovou jedničku 20. století. Bedřich Smetana měl trochu smůlu, že stavěl českou hudbu na zelené louce. Česká hudební emigrace sice v jeho době ovládala kdejaký šlechtický dvůr, ale tady, v českých zemích, dlouho nikdo nepůsobil. Smetana to začal, a protože je z generace obrozenců, jeho skladby to zákonitě muselo ovlivnit. 

Dneska některé působí až archaicky a neživotně, ale třeba slavná Má vlast i mnohé skladby klavírní a komorní se začínají výrazně prosazovat v zahraničí, protože se jí chytli nejen světoví dirigenti, jako jsou Semjon Byčkov nebo Daniel Barenboim, ale samozřejmě i kompletní česká dirigentská špička. Ti všichni Smetanovu hudbu oprostili od výhradně národních mýtů a odkryli její univerzalitu. A najednou všichni zjistili, jak je ta hudba neuvěřitelná a že nic podobného vlastně ve světě není. Na vzestupu je znovu i Bohuslav Martinů, který byl už za svého života považován za top světového skladatele.

Tolik k minulosti, která je ale pořád živá. K současné kvalitě české hudby se lze těžko vyjádřit. Vždy, když hodnotíte současnost jakéhokoliv umění, je to trochu poker, protože nemáte časový odstup. Ve své době byli ve Vídni určitě oblíbenější a lépe placení skladatelé, než byl Mozart. A vidíte, jak je tomu dnes. Ale pokud jde o českou hudbu ve smyslu, jak je přijímána publikem a jak si stojí ve světě, můžeme být optimisté. Máme skvělé skladatele, jako jsou třeba Miroslav Srnka nebo Michal Rataj.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!