Když jsme přišli na svět, nejspíš bylo nad slunce jasné, že růžová je pro holčičky a modrá pro chlapečky. Stačil letmý pohled do kočárku a podle barvy dupaček se dalo poznat, jakého pohlaví dítě je a jaké vlastnosti mu okolí přisoudí. Zdánlivé jistoty ještě nedávné minulosti však nyní padají. Móda, ať už ta dětská, nebo dospělá, se rychle mění a stále více se prosazuje oblečení s označením „unisex“ či spíše genderově neutrální.
Obvyklé hranice mezi dámským a pánským se stírají. To, co jsme považovali za typicky mužské či typicky ženské, najednou oblékají lidé bez ohledu na to, co mají mezi nohama. A právě to mnohé šokuje, pohoršuje či přímo děsí. Jisté ale je, že se před tím nedá utéct. Taková móda tu byla, je a bude, stejně jako lidé, kteří ji nosí.
Vydělat na trendu
Britský deník The Guardian loni na jaře označil slovo „genderless“, což lze přeložit jako „bezpohlavní“, za nejpopulárnější slovo ve světě módy. Zároveň ale upozornil, že se velké řetězce s oblečením mohou dopouštět tzv. pinkwashingu, přesněji, že se svezou na módní vlně a prostě označí za genderově neutrální třeba svou běžnou kolekci tepláků, mikin a triček. Jednoduše řečeno, snaží se vydělat za každou cenu, a když zákazníky a zákaznice zajímají unisex kousky, prostě je dostanou, i kdyby byly stejné jako doposud, jen s přelepenou cedulkou.
Jednu z prvních genderově neutrálních kolekcí představil řetězec H&M ve spolupráci se švédskou značku Eytys v roce 2018. Tehdy obsahovala volnější střihy triček, mikin i kalhot, a tak bylo možné, aby ji bez problémů oblékli lidé bez ohledu na tvar svého těla. Od té doby následovalo ještě několik dalších limitovaných unisex, tedy i více žádaných kolekcí.
Fashion magazíny napříč světem, včetně třeba novozélandských či indických, nyní představují nové módní značky vytvářející oblečení, které z principu nerozlišuje pohlaví nositelů.
Americký nepříliš progresivní magazín Good Housekeeping, který se obvykle soustředí na recepty, bydlení a rodinnou pohodu, letos v létě sestavil žebříček deseti unisex značek: „Pokud máte v dámské či pánské sekci potíže s hledáním oblečení, které sedne vašemu unikátnímu tělu, dali jsme pro vás dohromady tip na několik skvělých genderově neutrálních oděvních značek, které mohou lépe sedět vašim potřebám.“ Podle časopisu je takové oblečení pro všechny, kteří naráží na to, že jim nesedí obvyklé velikosti či střihy. Ostatně do této kategorie patří mnoho z nás bez ohledu na to, jak se identifikujeme.
Jakou mám velikost?
Ač módní značky osvobozují své kousky oděvů od diktátu pohlaví, je tu přece jen jeden problém. Výběr a nákup unisex oděvů je trochu jiný, než jsme byli zvyklí. Zvlášť když hlavním místem prodeje je internet. Obvyklé dámské či pánské číslování zde neplatí, místo toho značky používají univerzálnější označení podle písmen XS až XXL nebo případně větší a menší s cílem nabídnout co možná nejširší škálu velikostí. Střihy takového oblečení bývají spíše volnější, byť to neplatí absolutně.
Základní orientaci nabízejí tabulky na webu výrobců či prodejců, které uvádějí konkrétní rozměry pro jednotlivé velikosti a také doporučení, jak se doma přeměřit. Někdy je u položky přidána i informace, zda je střihově spíše těsnější či volnější, případně hodnocení dalších zákazníků. Pokud si nejste jisti, není od věci napsat přímo do e-shopu a požádat o radu s výběrem vhodné velikosti, která by nejlépe odpovídala daným tělesným rozměrům.
Mužná růžová
Podle polského historika a kurátora módy Piotra Szaradowského, který působí na Univerzitě sociálních a humanitních věd ve Varšavě, je to, co v současnosti nejen v módě považujeme za ženské či mužské, značně proměnlivou záležitostí, nikoliv pevně danou normou, byť máme sklony si to myslet. „Velmi záleží na kultuře a samozřejmě také na historickém období. Některé střihy a barvy mohou být pro muže v určité době naprosto v pořádku, zatímco o pár desetiletí později bude jejich vnímání zásadně jiné. Historie je plná neustálých změn, a když přemýšlíme o kultuře, jednoduše bychom si měli uvědomit, že kalhoty nebyly a nejsou jedinou možností pro muže, stejně jako sukně pro ženy,“ dodává.
To, že se na přehlídkách luxusních módních značek, jako jsou Burberry, Moschino, Yves Saint Laurent či Versace, v posledních letech objevili muži oblečení v krajce, materiálu donedávna určeném téměř výhradně jen pro dámské spodní prádlo či nevěsty, není rozhodně z historického pohledu nic šokujícího. Krajka, kterou americký deník The New York Times prezentuje jako žhavý módní trend, neodmyslitelně patřila po mnoho staletí do pánského šatníku. Krajkové límce nosil i významný vojevůdce přelomu 16. a 17. století Albrecht z Valdštejna.
Konkrétním příkladem kulturně-módních změn je třeba zažitá představa, že růžová je dívčí a modrá chlapeckou barvou. Nebylo to tak vždycky, i když si to mnoho lidí myslí. Není to ani sto let nazpět, kdy byla růžová považována za maskulinní barvu, která se hodí pro chlapce, z nichž mají vyrůst muži. „Souviselo to s červenou, která byla považována za barvu vášně, zanícení, aktivity i agresivity a od níž byla růžová odvozena. I když snížíte intenzitu odstínu, dostanete barvu, jenž byla spojována s chlapci,“ uvedla před několika lety pro CNN Leatrice Eiseman, expertka na barvy Pantone Colour Institute. Růžová tudíž byla vnímána jako barva představující mužnou sílu, tedy vhodnější pro chlapce i muže.
Obléknout růžovou košili bylo v 19. či začátkem 20. století v podstatě samozřejmé i pro společensky úspěšného gentlemana, aniž by kdokoliv pochyboval o jeho sexuální orientaci či maskulinitě. I hlavní hrdina románu Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda z roku 1925 obléká jemně růžový oblek, aniž by byl snad popisován jako zženštilý. V roce 1900 například Auguste Renoir namaloval portrét svého malého syna Jeana oblečeného v růžové košili, s dlouhými vlasy a květinou v nich. Mimochodem, květiny i krajkové okraje byly v té době vnímány jako unisex, tedy genderově neutrální.
Později se představy o tom, zda se růžová, či modrá hodí pro kluky, nebo děvčata, různě prolínaly. Často byly obě barvy vnímány jako neutrální a vhodné pro malé děti a barevné rozdělení bylo spíše podle toho, jaké barvy jsou „dětské“ a jaké „dospělé“.
Když v roce 1927 americký časopis Time zjišťoval, jak obchodní domy vnímají rozdělení těchto dvou barev, výsledky nebyly ani zdaleka jednoznačné. Výrazná změna přišla v polovině 20. století, kdy se růžová stále více stávala ženskou barvou, a to i díky filmovým divám Marylin Monroe či Brigitte Bardot. Zatímco s tím, kdy ženy oblékaly odstíny modré, včetně jemné „baby blue“, se euroatlantická společnost vyrovnala celkem bez obtíží, u mužů v růžové to bylo složitější.
Podle Jo Paoletti, historičky módy a autorky knihy Pink and Blue: Telling the Girls From the Boys in America, vyvolává toto spojení barvy a pohlaví pozornost a současně se stává prostředkem, jak vyjádřit svůj názor. „Kdyby to byla jen barva, nic takového by se nedělo. Používáme růžovou barvu, abychom řekli ‚jsem feminista‘ nebo ‚nejsem svázaný s genderovými rolemi‘,“ popsala pro CNN s tím, že i toto se mění. Pánské růžové košile i polokošile úspěšně nabízí mnoho známých módních značek i výrobci lidové konfekce.
Pánská pohoda v sukních
Napříč celou historií se navíc stávalo, že někteří lidé v různých částech světa oblékali oblečení určené pro opačné pohlaví. Vedly je k tomu rozličné důvody. „Opačně oblečené“ postavy existovaly a existují i v různých náboženstvích a mytologiích. Jako žena se v části svého příběhu oblékl i skandinávský mytický superhrdina Thor. Podle středověké legendy dokonce na papežský stolec usedla papežka Jana, o její existenci se po staletí nepochybovalo, byť současné historické poznatky ukazují opak. V 15. století pak francouzská vojska proti Angličanům vedla Johanka z Arku. Podle legendy ji archanděl Michael nabádal, aby na sebe vzala mužský šat a osvobodila Orleans.
„Může se zdát, že crossdressing (oblékání oděvu, který v dané společnosti patří opačnému pohlaví – pozn. aut.) je nyní velký módní trend, ale na každodenní úrovni se toto dělo a děje už dlouho. Ženy běžně oblékají trička či košile svých partnerů, aniž by nás to překvapovalo,“ popisuje Szaradowski a připomíná, že varianta, kdy ženy sahají do šatníku svých protějšků, je přeci jen „technicky snazší“. Obráceně je to složitější kvůli velikostem i praktickým omezením, kdy dámské oblečení bývá obvykle střihově „těsnější“, má vypracovanou linii či záševky na prsou.
Neznamená to ale, že to nejde. Koneckonců hnědou sukni oblékl i hollywoodský idol Brad Pitt. Takto se objevil na červeném koberci filmového festivalu Berlinale letos v červenci a vyvolal mediální senzaci. Jenže není zdaleka jediný, tartanové sukně oblékají i mužští členové britské královské rodiny. Je ale potřeba dodat, že nikdo z nich nenosí „dámskou“, ale „pánskou“ sukni, která je ušita tak, aby vyhovovala tvaru jejich těla.
Stále častěji jsou pánové v sukních k vidění i v Česku. Jedním z nich je i pětatřicetiletý Tomáš. Sám sebe vnímá jako člověka, který má svou „mužskou“ i „ženskou“ stránku, což ukazuje i v oblečení. Jak sám říká, musel ale vyřešit pár praktických aspektů.
„Dámské oblečení, byť třeba větších velikostí, není střihově úplně ideální, a tak si sukně nechávám šít na míru. Díky tomu mám kontrolu nejen nad barvou a střihem, ale můžu ovlivnit i velikost kapes. Ty často u dámských sukní chybí nebo nejsou moc funkční,“ popisuje s tím, že postupně hledal oblečení, které bude odpovídat jeho představám, a zároveň se v něm bude cítit dobře. „Je to opatrné vyvažování. Bál jsem se, že když budu femininní ‚příliš‘, někdo na mě může zaútočit nebo bude mít přinejmenším řeči,“ dodává.
Reakce okolí na muže v sukni jsou podle něj neutrální a občas mu ji i někdo pochválí. „Nepotřebuju na sebe upozorňovat, jen chci nosit to, v čem je mi dobře,“ shrnuje. Koneckonců pohodlí bylo hlavní motivací i pro „revoluční“ začátky návrhářky Coco Chanel, když se rozhodla osvobodit ženy z korzetů. Pruhované tričko si vypůjčila od námořníků, což byl vskutku převratný a šokující počin.
Mimochodem v polovině 19. století, kdy se opatrně začaly prosazovat kalhoty, či spíše kalhotové sukně pro ženy, některá americká města jako San Francisco, Chicago, Houston nebo Orlando přijala zákony, které kriminalizovaly ty, kdo by se na veřejnosti ukazovali v oblečení, které neodpovídalo jejich pohlaví. Tyto zákony pak v některých částech USA platily až do poloviny 20. století.
Oblečení pro všechny
Oblékat se podle toho, v čem se člověk cítí pohodlně a sám sebou, je základem současných trendů bez ohledu na to, jak se lidé identifikují. „Máme sklon považovat to, co vidíme v médiích, včetně sociálních sítí, ale i třeba i ve filmech za ‚normu‘. Neuvědomujeme si ale, že je nám prezentována jen výseč reality. Když se někdo nyní pohoršuje nad srovnáním fotografie muže v obleku s kloboukem z konce 40. let a snímku muže, který má na sobě pestrobarevné letní oblečení, a tvrdí, že dnešní muži už nejsou dost ‚mužní‘, měl by se více zamyslet.
Třeba nad tím, že zdaleka ne všichni muži ve 40. letech nosili obleky a klobouky a stejně tak ne dnešní všichni vypadají jako ti na obrázku,“ shrnuje Szaradowski s tím, že rozmanitost je to, co provází módu už od počátků. Stejně jako snaha vytvořit oblečení, které bude funkční, byť se představy o tom, co je „správné“, dost měnily a určitě i měnit budou. Stejně jako naše představy o tom, co patří k „ženskosti“ či „mužnosti“. Nic jako jedna univerzální odpověď totiž neexistuje.
