Na svém instagramovém profilu otevřeně mluví o sexu a lidské fyziognomii. „Lidé si běžně pletou uzdičku s hrází a vaginu s vulvou, což ale není nic, nad čím je nutné pohoršeně zvedat obočí. Sama jsem pohlcená svým oborem a nic jiného moc nevnímám, takže mám pro podobné neznalosti pochopení,“ říká Kamila Žižková. Její profil @moje_gynpor sleduje víc než 50 000 lidí.
„Na mateřské mi chyběla práce, bavily mě podobně orientované zahraniční profily, a tak jsem si jeden založila. Informace o menstruačním cyklu jsou na internetu často podávány stylem jako na Wikipedii. Běžná žena si to přečte, ale o tom, co se skutečně děje s jejím tělem, si moc velkou představu neudělá. Publikovala jsem proto příspěvek Vulva není vagina – a docela se to chytlo,“ popisuje vznik profilu.
 |
Zatímco kolegové z řad mileniálů jsou z jejích aktivit nadšeni, ti starší občas pohoršeně zvedají obočí. „Mám ráda humor. Něco je víc trapné, něco méně. Pindy z gyndy jsou pochopitelně na některé kolegy lékaře příliš, občas slyším komentáře typu, to si schovej na Instagram a podobně,“ zamýšlí se. „Jsem fanoušek klasické medicíny, ale nemám problém s alternativou. Na svém profilu vystupuji spíš jako žena než jako zdravotnice. Nemluvím odborně, ale obecnou češtinou a neoháním se za každou větou studiemi – i to moje sledující baví,“ usmívá se mladá lékařka, kterou sledují hlavně ženy mezi 25 a 35 lety. „Pro mužské sledující jsem, obávám se, spíš kategorie bizár. Ale všímám si, že muže baví debaty na sexuální témata. A taky je baví oponovat ženám v diskusích,“ dodává.
Máte dvouletou dceru. Rodilo se vám díky znalostem z oboru snáz?
Tak to se nám do rozhovoru nevejde. Bylo to s-t-r-a-š-n-ý! (hláskuje) Upřímně, před porodem jsem si myslela, že ostatní ženy trochu přehrávají. Dneska se za to stydím. Ještě když mi porodní bolesti začaly, říkala jsem si: Co ty ženy mají? Vždyť to není tak zlé! Ale když se porod rozjel, bylo to tak strašné, že si vůbec nic nepamatuji. Coby lékařka medicíně důvěřuji, šla jsem tedy do porodu s přístupem: V nemocnici se o mě postarají... Podcenila jsem svou vlastní přípravu coby žena-rodička a byla téměř neinformovaná. Prostě jsem ležela, myslela si, že umírám, nic moc jsem nevnímala a tím to končilo.
Nechci ale nikoho strašit – jsou ženy, které zvládají bolest mnohem lépe. Kdybych teď rodila znova, už bych věděla, že porodní bolesti jsou dobré, uměla bych je lépe zpracovat. Taky si nepamatuji, že bych byla schopná mezi kontrakcemi komunikovat. Přitom když si vezmu, co všechno my zdravotníci po rodících ženách chceme…
Změnil vlastní porod váš přístup k rodičkám?
Určitě. Když vidím kolegyně nebo kolegy, kteří nerodili, všímám si, že se chovají jinak. Mnohem víc do porodu zasahují, jsou proaktivní. Já nechávám věci plynout a zasahuji jen v případě, že je to nezbytně nutné. Když dnes žena křičí, už si neříkám: Ježišmarjá, co vyvádí? Vždyť jen rodí... Ale: Jen ať si zakřičí, když potřebuje! Je to myslím i cesta, kterou porodnictví kráčí. Ženy chtějí rodit s dulou, chtějí co nejméně lékařských zásahů. Dula, která nezasahuje do práce zdravotníků, je obrovský přínos. Podporuje rodičku psychicky i fyzicky, vysvětluje, co se děje, dělá ženě uvolňující masáže a podobně. Při druhém porodu bych určitě podobný doprovod ocenila. Chtěla bych vedle sebe někoho, kdo mě bude ujišťovat, že neumřu. (směje se) O svém muži vím, že byl u porodu, že mě držel za ruku. Ale nemohl mi pomoci.
