Nedávno jsem Janu Bernáškovou náhodou potkala. Byla zrovna celá v růžovém a s dlouhými blonďatými vlasy (odbarvenými kvůli natáčení) vypadala jako panenka Barbie – tak jí to hned na uvítanou říkám. „Možná tak Barbie na lexaurinu,“ odvětila pohotově – a obě jsme se rozesmály.
Myslím, že právě smysl pro humor a vzácná schopnost sebeironie udělaly z herečky známé ze seriálů Vyprávěj nebo Co ste hasiči tak populární knižní autorku. Jana Bernášková ve svých románech líčí tak trochu český „Sex ve městě“, při popisování vztahových anabází své hrdinky – štěstí hledající mladé herečky – je vtipná, autentická a upřímná, umí z evidentně odžitých situací vytěžit maximum. Jejích knih s názvy Jak přežít svého muže, Coura a Koloušek se dohromady prodalo přes sto tisíc výtisků, což je dnes zcela mimořádný úspěch.
Teď se herečka chystá na velkou filmovou premiéru. Velkou, protože jde o celovečerní film, který vznikl podle její knižní předlohy a který režíroval její manžel Rudolf Merkner (taktéž autor scénáře). Romantická komedie Jak přežít svého muže právě vstupuje do kin.
Lidovky.cz: Kolikrát v životě jste se stěhovala?
Asi milionkrát! Jenom v Ostravě asi patnáctkrát, ale to jsem byla hrozně mladá a bydlela po kamarádech. V Praze to ze začátku bylo podobné, přišla jsem sem ve třiadvaceti a první nájem našla na Žižkově, ve společném bytě. Pokoje tam byly udělané z bývalých kanceláří a bydlelo nás tam snad pět. Záchod jsme měli na chodbě, společný s dalšími byty.
Jednou v létě všichni odjeli a já tam zůstala sama. Ráno jsem šla na toaletu a zapomněla si klíče. Takže jsem stála jen v tričku přede dveřmi bytu a plakala. Vysvobodil mě soused, mladý kluk. V pátém patře přelezl z okna svého bytu do našeho, aby mi zevnitř otevřel. Celkem adrenalinová scéna. A pak jsem se stěhovala... (zamyšleně počítá) snad ještě osmkrát.
Lidovky.cz: Takže umíte sbalit život do dvou krabic? Asi nebudete sentimentální člověk zatížený vzpomínkami.
Naopak! Jsem hodně sentimentální a schovávám si vzpomínky, různé papírky, vstupenky, zátky od vína z prvního rande... Prostě nesmysly, které mi něco připomínají. Mám toho ve sklepě plnou tašku, jednou to poletí do popelnice.
Jsem chaotik a neumím věci uchovávat systematicky. Podobně funguje moje paměť – spoustu důležitých momentů si vůbec nepamatuju. Kolikrát poslouchám historky, kterých jsem se účastnila, a směju se, jako bych je slyšela poprvé.
Zato si pamatuju spoustu zdánlivých banalit, ale pro mě důležitých – rozhovory, které proběhly před dvaceti lety, stoleté esemesky. A nejvíc si pamatuju emoce.
Lidovky.cz: Jaké to bylo, když jste opouštěla úspěšný divadelní život v Ostravě a začínala v Praze v podstatě od nuly?
