„Ne, ne, není to moje manažerka,“ vysvětluje mi Tuvia. „Když je někdo manažer, jeho podřízení alespoň tuší, co se děje. Isi je můj velící důstojník, protože já nemám ani páru,“ žertuje známý autor. Teď zase připomíná spíš britského komika Sachu Barona Cohena.
Isi nám servíruje koláče a turka. Dle ní je to ovšem „libanonec“, poněvadž odtamtud je nejlepší káva. Alespoň se to říká v Izraeli, odkud oba naturalizovaní Američané pocházejí. A právě v Izraeli se odehrává také děj Tuviovy nejnovější knihy Po čem rabíni touží.
Lidovky.cz: Pro svou knihu Spím v Hitlerově pokoji jste prý měl problém sehnat anglickojazyčného nakladatele. Jak to bylo s Rabíny?
Úplně stejně. V New Yorku ani Londýně už mi knihu nevydají. Jsem pro ně špatně definovatelný. Nejsem ani pravičák, ani levičák. Nejsou schopni mě nikam zařadit – v Americe se tomu říká box someone. A pak je tu druhá věc – ideologické hledisko. Já píšu hodně o Izraeli, a když tam tvrdím, že evropské neziskovky jsou hnacím motorem antisemitismu, jsem nepřijatelný pro liberály. Zároveň to ale nedávám za vinu Palestincům, takže nejsem košer ani pro konzervativce. Stejné problémy jsem měl s knihou o Británii, kde tvrdím, že Britové jsou antisemitský národ – s takovou věcí neuspějete ani u brexitářů, ani u zastánců EU.
Politická korektnost je forma diktatury. Není o nic lepší než starý známý komunismus, říká novinář Tenenbom |
Lidovky.cz: Pro Británii chápu, ale překvapuje mě ten New York. Je to tradičně silně židovské město, vaše knihy by si tam určitě čtenáře našly, nebo ne?
Mám jich tam tisíce, všechna má čtení jsou plná. To ale neznamená, že mi tam budou tisknout knihy. Jednou jsem tři hodiny seděl s jedním nejmenovaným nakladatelem a dohodli jsme se téměř na všem. Druhý den přišel návrh kontraktu – a absolutně všechno tam bylo naopak. Takových zážitků mám víc.
