Ještě před deseti lety seděla Magdalena Málková od rána do večera v japonské firmě a vyplňovala tabulky. Pak dostala zánět mozkových blan a během dlouhé rekonvalescence pocítila potřebu dát svému životu větší smysl. Po čtyřicítce vystudovala učitelství a založila základní školu. Zdá se, že změna životního kurzu byla správná: letos – po deseti letech ve školství – získala cenu Global Teacher Prize pro inspirativní pedagogy. A malou výhru si odnáší ze školy téměř každý den.
„Ta energie, co mi děti dávají, je k nezaplacení. To jsou někdy takové endorfiny, co tam lítají, to jsem v korporátu nikdy nezažila. Ale někdy taky ne. Někdy jdu domů úplně vyšťavená a říkám si, že to bylo příšerný. Ale pořád je naděje, že druhý den bude zase jiný. To ve firmě není, tam je to pořád stejné,“ říká Magdalena Málková.
Jak se stane, že se z nákupčí japonské firmy stane prvostupňová učitelka? Byl to jen důsledek životního vyhoření?
Těch motivů bylo víc. Jednak mě umořila práce v korporátu – sedíte mezi dvěma sty dalšími lidmi, počítač vedle počítače. V japonské firmě navíc bylo dané třeba i to, kolik osobních věcí smíte mít na stole nebo jak máte chodit po schodech. Připadala jsem si jako robot. Další důvod byl, že se mi moc nelíbily školy, kam chodily mé dvě děti, a říkala jsem si, že by se to možná dalo dělat líp. No a pak přišla ta nemoc, kdy jsem nesměla kvůli nateklému mozku vůbec nic dělat. Ležíte a přemýšlíte, to se člověku normálně nestane. A tak když jsem se uzdravila, začala jsem studovat pedagogickou fakultu a založila školu.
Je dobré vědět, jaké ostrovy jsou v Indickém oceánu, ale také je potřeba, abychom spolu uměli komunikovat a spolupracovat.
