Kdepak středověk, tuto vzpomínku na maminku najdeme v pamětech prvního československého ministra financí Aloise Rašína. A okresní vrchní zvěrolékař Florian Koudelka cítil povinnost varovat před vírou v uhranutí ještě v roce 1920.
Ve svém „Domácím zvěrolékaři“ tehdy prohlásil, že „mnozí staří hospodáři a hospodyně obviňují tak zvané úroky (uhranutí, uřknutí) jako příčinu vnitřních bolestí, hryzení, požírání a válení se koně. Věří pevně, že jsou uhránčiví lidé, kteří svým pohledem – z očí – zvířatům uškodí. Od takových úroků pomáhá prý bylina úročnica nebo úročník; dává se do nápoje aneb se úročníkem nemocná zvířata nakuřují.“
Krásný ťulpas tulipán. Proč se v jeden moment stal symbolem zbytečnosti? |
Nejvíce se dalo uhranutí očekávat od nemytých lidí se srostlým obočím, dokonce i přílišná chvála z jejich úst vypuštěná mohla být pokusem o uřknutí. Bylo dobré, když si postižený hned třikrát odplivnul na nehty a nanesl si sliny na obličej, jindy pomáhalo otřít se spodkem vlastní košile. V horších případech bylo vhodné použít úročník, účinný byl z něj připravený odvar, rovněž prý pomáhalo nakuřování.
Na Moravě hospodyně dávaly tento odvar pít i dobytku, v Čechách se úročníkem nakuřovala i housata. Případně se mohla k takovému nakuřování použít i divizna, růže, bílá fiala, chválena bývala též kaše z čertova lejna vařeného v kravském mléce, zasypaná ještě žitnou moukou. Ulevit prý mohla rybí kost, kůže z úhoře či hranostaje, eventuálně liščí jazyk, Lužičtí Srbové používali jako prostředek proti uhranutí i „len Matky Boží“, tedy lnici květel (Linaria vulgaris). Jenže stejně nejvíc se věřilo v účinky úročníku.
Nejstarší českou literární zmínku o bylině zvané úročník (“urocznik“) znám z roku 1517. Pro lékaře Jana Černého to tehdy byla bylina lesní, poměrně vysoká, s listy podlouhlými. Chránila postýlky dětí před zlými duchy i babskými účinky a latinsky se jí říkávalo Fastinata. Dokonce i vyobrazení u Černého najdeme, dnešní přesnou druhovou příslušnost této rostliny však neodhalíme. V ryze botanické literatuře se toto jméno objevuje až v 19. století – ouročníkem lékařským nazvali bratři Preslovi v roce 1819 bobovitou bylinu Anthyllis vulneraria, tedy rostlinu, která se úročníku z roku 1517 ani trochu nepodobala.
Hrabě Bedřich Berchtold z Uherčic a Jan S. Presl v roce 1823 ještě poněkud tajemně o novodobém úročníku poznamenali: „O rostlině této velmi málo se může říci. Staří lékařové měli za to, že může zastavovati červenku a dávení krve: novější o ní a jejích mocech nic nechtějí věděti.“ Což o to, starověk znal byliny se jménem Anthyllion nebo Anthyllis nejméně dvě, jedna se údajně podobala čočce, pila se ve víně a byla dobrá na zastavení krvácení; druhá prý měla nachový květ obdařený silnou vůní.
O uřknutí tu však nikde nepadlo ani slovo. Něco z čeledi bobovitých to snad být mohlo, jenže co přesně, nevíme. A nevěděl to ani středověk, rostlinu podobnou dnešnímu úročníku zařadil do rodu Anthyllis teprve holandský botanik Rembert Dodoens až v roce 1563. Jestli však správné české jméno k tomuto rodu nakonec přiřadili i bratři Preslové, opravdu netuším; navíc jméno úročník nemuselo kdysi patřit pouze rostlině jediné.
Takže co dělat, když onen legendární úročník nemusí být úročníkem dnešním? Navrhuji vyřešit to konstruktivně a při každé trapné pochvale si hned preventivně aspoň třikrát odplivnout.
