„Sláva Ukrajině,“ je obvyklý pozdrav ve státní televizi. Vystihuje náladu většiny kyjevských občanů, kteří stejně nepochybně stojí za svým prezidentem. Jenom když o Zelenském mluvíte delší dobu s některými intelektuály, doberete se i hlasů, které před začátkem války byly většinové.
„Zachoval se statečně…?“ zmateně měním v otázku větu, která pro mě dosud byla neoddiskutovatelně větou oznamovací.
Jedna z dotázaných mi zaklapne blok. Pak na adresu svého prezidenta vychrlí ostrá slova kritiky. Snažím se si je zapamatovat, používá velmi barvitou ruštinu. „Ale tohle nikde neuvádějte!“ nakloní se výhrůžně přes stůl: „Protože je úplně jedno, jaký Zelenskyj je. Na Ukrajině teď máme společenskou dohodu – všichni táhneme za jeden provaz. Dokud neporazíme, nevyženeme Rusy, Zelenskyj je důležitý symbol pro vnější svět,“ uzavře.
Iryna mi ukazuje, kudy se dostanu do krytu a kam se mám v případě, že to nestihnu (je tři patra pod zemí), skrčit ve vestibulu. „Ale mezi námi…“ uculuje se, „na celé Ukrajině teď nenajdete bezpečnější místo – protože za námi sedí Zelenskyj.“