Altruismus je dítě války

Pomáhat druhým je správné. Tuhle zásadu se učíme už od dětství například v pohádkách, kde se hlavní hrdina dočká odměny v podobě čarovného ubrousku za to, že se rozdělil s kouzelným dědečkem o skývu chleba. Kde se v nás touha pomáhat druhým bere?

Americký evoluční biolog Samuel Bowles ze Santa Fe Institute došel k závěru, že u kořenů lidské nezištnosti stály válečné konflikty pravěkých lidí. Jeho teorii publikoval časopis Science.

Kultura je masová záležitost Co bylo zapotřebí k tomu, aby vznikla vyspělá kultura? Dějiny dosvědčují, že důležitá není jenom inteligence. Lidské duševní schopnosti se totiž za posledních 200 tisíc let výrazně nezměnily. Přesto se lidská kultura střídavě objevovala a mizela, aby se definitivně uchytila přibližně před 35 tisíci lety. Nejde jen o výkon šedých buněk mozkových, musí být i dost konzumentů. K tomuto závěru dospěl tým britských vědců vedený Markem Thomasem z University College London ve studii zveřejněné odborným časopisem Science. Například pravěcí lidé z jihu Afriky či dnešního Konga si začali zdobit těla přírodními pigmenty a vyráběli si šperky (korálky ze skořápek pštrosích vajec). Zvládli výrobu komplikovaných zbraní, jako jsou harpuny k lovu ryb. Některé tyto místní kultury prokazatelně existovaly již před 90 tisíci lety. Skvělé vynálezy však po čase zmizely a lidstvo je muselo znovu namáhavě objevovat. Lidé přitom zcela jistě „nezhloupli“. Thomas a jeho tým došli k závěru, že klíčem k trvalému uplatnění kultury byla dostatečně početná lidská populace. Pak se našel dostatek „vynálezců“ i „blbců, kteří mají čas si pamatovat“ -řečeno s Janem Werichem - a zajistí, že vynálezy nezapadly. První projevy kultury měly jepičí život proto, že se hustota osídlení neudržela na potřebné úrovni. Stačilo, aby nepříznivá změna klimatu zredukovala počty lidí v dané oblasti, a i ty nejúžasnější vymoženosti byly na dlouhou dobu ztraceny.

Nezištná pomoc na první pohled odporuje zákonitostem evoluce. Pokud v boji o přežití vítězí ti nejlepší a nejsilnější, proč by měli potenciální vítězové zachraňovat slabší před prohrou? Podle Bowlese se musíme pro odpověď na tuto otázku vrátit 150 tisíc let do minulosti.

Na Zemi tehdy docházelo k drastickým klimatickým zvratům. Doby ledové střídala přechodná oteplení. Život byl krušný a míst, kde se dala najít obživa, bylo málo. Loveckosběračské tlupy se v těchto oázách střetávaly stále častěji a zákonitě docházelo ke konfliktům a násilí.

Dnes je válka vysoce organizovaná. Uvádí do pohybu tisíce lidí pod přísným velením. V pravěku na sebe brala podobu skupinek od dvou do pěti válečníků. Každý z nich by asi raději zůstal v bezpečí domova a neriskoval život. Zájem tlupy však převážil nad individuálním strachem.

Šance na vážnou újmu na zdraví byla přitom vysoká. Bowles prověřil na patnácti různých místech po celém světě pravěká pohřebiště a zjistil, že bezmála každý druhý nebožtík skonal násilnou smrtí.

Podobné je to i u některých současných etnik. U indiánského kmene Achéů z východní Paraguaye připadá na násilnou smrt při válečných střetech třetina všech nebožtíků. U venezuelských Hiwiů padne v bojích 17 % populace.

Podle Bowlesových odhadů přicházel ve válkách o život v průměru každý sedmý člověk. Prohraná válka měla pro tlupu nebo kmen fatální následky. Už to bylo samo o sobě dostatečně silným motivem pro nezištnou pomoc mezi příslušníky tlupy či kmene.

Výrazně tomu napomáhal i fakt, že lidská společenství pojilo poměrně těsné pokrevní pouto. Bowles nedokázal určit míru příbuznosti v tlupách pravěkých lidí. Proto studoval příbuzenské vztahy současných lovců a sběračů, například u afrických Pygmejů, Austrálců z Arnhemské země nebo původních obyvatel Sibiře. U všech prokázal vysokou míru příbuznosti. Válečníci tedy obětují život za „vlastní krev“.

Tlupy a kmeny, mezi jejichž příslušníky v neklidných dobách nastartovala nezištná pomoc a sebeobětování, měly navrch před skupinami, kde si lidé sobecky hleděli svého. Dědictvím z těchto krutých časů je dnešní lidský altruismus, který se projevuje charitou či bezplatným dárcovstvím krve. Ještě dnes nasazují pro druhé život třeba záchranáři, hasiči nebo policisté.

Lidská společnost stojí a padá s tím, jak nezištně si její příslušníci pomáhají. To, co vzklíčilo jako výhodná životní strategie pod hrozbou ozbrojených konfliktů, se následně uplatnilo i v časech klidnějších.