Egypťané bloudili po poušti

Často se zachoval jako příslovečný moudřejší a vzal nohy na ramena. Dokládá to i příběh předfaraonských kultur v severní Africe, jak ho „složila“ věda.

Pozůstatky osídlení z doby před klasickou egyptskou kulturou (před 3500 let př. n. l.) jsou roztroušeny okolo Nilu a také po Západní Sahaře. Od jejich objevu bylo jasné, že něco „není v pořádku“. Mnohé leží uprostřed nehostinné pouště. Archeologové příběh rekonstruují několik desetiletí a základní obraz je jasný: v oblasti došlo k velkým změnám podnebí.

Zatím nejpodrobnější ekologický scénář dali nyní dohromady dva Němci, Rudolph Kuper a Stefan Kröpelin. Na základě údajů ze 150 míst na internetových stránkách časopisu Science představili podrobný obraz lidí, kteří po sobě zanechali uprostřed pouště malby zvířecích stád, a dokonce i plavajících figur.

Příliš bouřlivý Nil
Sahara byla v posledních dvou desítkách tisíc let z klimatického hlediska bouřlivé místo.

Do tohoto časového období vstoupila na vrcholu sil: sahala o 400 km dále na jih než nyní. V době, kdy v Evropě doznívala doba ledová, se tropické deště monzunového typu „vydaly“ na cestu. Pásmo významných srážek během několika lidských generací zasahovalo zase přibližně o 800 kilometrů více na sever než dnes. Podmínky v oblasti dnešní severní Afriky se zcela změnily: saharská poušť se proměnila v savanu.

Do té doby žili lidé především v okolí Nilu, jak dokládají například nálezy na lokalitě Džebel Sahaba. Zdaleka ale nešlo o pokojnou oblast. Asi 40 procent mrtvých z období 12 až 10 tisíc let př. n. l. zahynulo násilnou smrtí po zásahu šípy či oštěpy.

Nevíme přesně, proč se zabíjení v oblasti tak dařilo. Ale jedním z nejpravděpodobnějších vysvětlení je tvrdý boj o omezené zdroje. Měnil se totiž roční rytmus Nilu.

Zvýšené srážky znamenaly silné záplavy a rozšiřování neobyvatelných močálů a bažin. Patrně z těchto důvodů lidé velmi rychle údolí Nilu téměř úplně opustili. Nejdůležitějším nalezištěm z té doby je v Egyptě místo zvané El Kab. Šlo pravděpodobně o nomádský tábor využívaný pouze během léta a jara. Po zbytek roku mohutné záplavy osídlování místa znemožnily.

Zato se od roku 8500 začalo dařit těm, kteří se vydali do nitra bývalé pouště. Ať už dorazili z jižních savan, nebo se odpoutali od „matičky Nilu“. Z této doby pocházejí první nálezy africké keramiky. Šlo patrně o nomády, kteří se živili lovem a sběrem.

Postupem doby ovšem dochází ke zdomácnění skotu, koz a ovcí, největší „revoluci“ té doby.

Africký western
Trend se zlomil roku 5300 př. n. l. Monzunové deště skončily. Někde se jejich charakter sice změnil dokonce tak, že došlo k nárůstu vegetace (místo denních monzunových lijáků přišly mírnější srážky v noci, kdy se méně vody odpaří), ale celkově došlo k poklesu srážek.

Obyvatelstvo „zelených plání saharských“ muselo na změny reagovat. Místní forma neolitické revoluce ale nevedla k vytvoření zemědělství, nýbrž specificky afrického způsobu života: kočovných chovatelů dobytka, kteří v subsaharském pásmu žijí dodnes.

Jejich „pohyblivé“ živobytí bylo podle Rudolpha Kupera a Stefana Kröpelina reakcí na proměnlivé podmínky vysychající Sahary. (Změna podnebí má na africkou kulturu určující vliv až dodnes.)

Pastevci ze Sahary utíkali na jih a také do údolí Nilu. Tam jsou ve vykopávkách patrné pozůstatky jejich hmotné kultury i myšlenkového světa, například v pohřbívání skotu, které je původně známé ze západní Sahary.

V 6. tisíciletí př. n. l. v údolí Nilu hospodařili zemědělci pěstující obilí, kteří patrně vycházeli z odlišné blízkovýchodní tradice. Lidé, kteří „šli za deštěm“, se podíleli na zrodu nejslavnějšího období egyptských dějin.

Vliv podnebí na kulturu patrně na vlastní kůži pocítíme i my, a tak není důvod nezkusit se poučit v minulosti.