Zcela nový způsob komunikace mezi živočichy objevil japonský tým z univerzity v Tokiu vedený Kazušigem Touharou. Vědci zjistili, že myšáci vylučují se slzami bílkovinu, která dráždí nervové buňky v mozku samiček.
Látka řazená mezi tzv. feromony neputuje od odesilatele k adresátce vzduchem. Myši si ji předávají přímým tělesným kontaktem. Nic podobného biologové u savců dosud nezaznamenali.
Feromony slouží jako „voňavá poselství“ mnoha živočichům. Mohou plnit například roli milostného dopisu, který pošle roztoužená samička motýla nápadníkovi vzdálenému mnoho kilometrů. Ten si zprávu v podobě těkavých molekul „přečte“ citlivými buňkami tykadel a vydá se na cestu. Směr mu ukazuje sílící vůně. Samičku podle ní neomylně najde.
Také savci včetně člověka podléhají vlivu feromonů. Zachytávají je nosem, i když s čichem nemá „anténa“ pro příjem feromonů mnoho společného. Slouží k tomu tzv. Jakobsonův orgán, který se nachází u nosní přepážky. Z něj putuje signál do oblastí mozku, které mají blízko k řízení životně důležitých procesů včetně rozmnožování.
Chemický polibek
Povaha savčích feromonů zůstávala zahalena tajemstvím. Nejprozkoumanější je komunikace těmito látkami u myší. Vědci se dlouho domnívali, že se myší feromony nacházejí především v moči a patří mezi vysoce těkavé látky, které se snadno přenášejí na velké vzdálenosti vzduchem.
Kazušige Touhara si ale povšiml, že se neurony v Jacobsonově orgánu myší samičky podráždí po „polibku“ od samce -tedy poté, co se jí samec otře o tvář obličejovou částí hlavy. Nestačí, aby se samec jen přiblížil. Mezi zvířaty musí dojít k přímému tělesnému kontaktu.
Touharův tým zjistil, že myší samičky reagují na bílkovinu vylučovanou z oka samce se slzami. Chemická povaha tohoto feromonu vysvětluje, proč si jej myši musí předávat přímým kontaktem. Jde o příliš velké molekuly, které nemohou volně cestovat vzduchem.
Bílkovinný feromon dostal označení ESP1. Gen, podle kterého jej myši vyrábí, má v dědičné informaci těchto hlodavců čtyřiadvacet příbuzných. Desítka z těchto genů je zodpovědná za produkci dalších bílkovin v slzné žláze. Touhara je už zevrubněji prozkoumal a zjistil, že dráždí myší Jakobsonův orgán stejně jako ESP1. Jednu z těchto bílkovin vylučují se slzami jen samičky a reagují na ni výhradně samci.
„Tuhle bílkovinu právě nyní detailně zkoumáme. Výsledky už brzy zveřejníme,“ svěřil se Touhara vědeckému časopisu The Scientist.
Vědci s napětím čekají také na informace o tom, jak ESP1 a další bílkovinné feromony mění chování myší. Touharův tým natíral myším samičkám tváře bílkovinou ESP1 a sledoval, co budou v odezvě na feromon dělat.
„Je zřejmé, že myši mění své chování,“ prozradil Touhara. „Zatím je ale brzy na nějaké závěry. Výzkum je složitější, než to na první pohled vypadá. Není například jednoduché zajistit, aby se do signálů bílkovinných feromonů nemíchaly signály těkavých feromonů působících na dálku.
Nelze vyloučit, že feromony působí na zvíře jen ve vzájemné souhře a plného projevu dosáhneme jen použitím jejich směsi.“
Zmatení vůní
Spektrum molekul, jimiž si posílají zvířata důležité zprávy, je hodně široké. Občas si ale příroda zažertuje a vybaví dva živočichy jednou a tou samou látkou. Dochází tak k paradoxním situacím. Například látka, kterou vylučuje sloní samice močí a oznamuje tak samci připravenost k páření, neodolatelně láká bělásky. Ti si posílají pozvání na rande úplně stejnou molekulou. Jde zjevně o shodu okolností, která nemá hlubší význam.
Někdy je ale „zmatení vůní“ důmyslnou pastí. Rostlina šanta kočičí nedostala své jméno náhodou. Kočky mají pro tuto bylinu velkou slabost a vyválejí se v ní při každé příležitosti.
Není to pouhý rozmar. Poškozené stonky a listy šanty uvolňují látku, která se chemicky shoduje s kočičím „vyznáním lásky“. Kočky tyto molekuly vylučují ze zvláštních žláz na hlavě.
Šanta využívá kočičí feromon jako důmyslnou návnadu. Kočce, která se vyválela v porostu šanty, uvíznou v srsti semena a roznáší je pak do okolí.
Látka řazená mezi tzv. feromony neputuje od odesilatele k adresátce vzduchem. Myši si ji předávají přímým tělesným kontaktem. Nic podobného biologové u savců dosud nezaznamenali.
Feromony slouží jako „voňavá poselství“ mnoha živočichům. Mohou plnit například roli milostného dopisu, který pošle roztoužená samička motýla nápadníkovi vzdálenému mnoho kilometrů. Ten si zprávu v podobě těkavých molekul „přečte“ citlivými buňkami tykadel a vydá se na cestu. Směr mu ukazuje sílící vůně. Samičku podle ní neomylně najde.
Také savci včetně člověka podléhají vlivu feromonů. Zachytávají je nosem, i když s čichem nemá „anténa“ pro příjem feromonů mnoho společného. Slouží k tomu tzv. Jakobsonův orgán, který se nachází u nosní přepážky. Z něj putuje signál do oblastí mozku, které mají blízko k řízení životně důležitých procesů včetně rozmnožování.
Chemický polibek
Povaha savčích feromonů zůstávala zahalena tajemstvím. Nejprozkoumanější je komunikace těmito látkami u myší. Vědci se dlouho domnívali, že se myší feromony nacházejí především v moči a patří mezi vysoce těkavé látky, které se snadno přenášejí na velké vzdálenosti vzduchem.
Kazušige Touhara si ale povšiml, že se neurony v Jacobsonově orgánu myší samičky podráždí po „polibku“ od samce -tedy poté, co se jí samec otře o tvář obličejovou částí hlavy. Nestačí, aby se samec jen přiblížil. Mezi zvířaty musí dojít k přímému tělesnému kontaktu.
Touharův tým zjistil, že myší samičky reagují na bílkovinu vylučovanou z oka samce se slzami. Chemická povaha tohoto feromonu vysvětluje, proč si jej myši musí předávat přímým kontaktem. Jde o příliš velké molekuly, které nemohou volně cestovat vzduchem.
Bílkovinný feromon dostal označení ESP1. Gen, podle kterého jej myši vyrábí, má v dědičné informaci těchto hlodavců čtyřiadvacet příbuzných. Desítka z těchto genů je zodpovědná za produkci dalších bílkovin v slzné žláze. Touhara je už zevrubněji prozkoumal a zjistil, že dráždí myší Jakobsonův orgán stejně jako ESP1. Jednu z těchto bílkovin vylučují se slzami jen samičky a reagují na ni výhradně samci.
„Tuhle bílkovinu právě nyní detailně zkoumáme. Výsledky už brzy zveřejníme,“ svěřil se Touhara vědeckému časopisu The Scientist.
Vědci s napětím čekají také na informace o tom, jak ESP1 a další bílkovinné feromony mění chování myší. Touharův tým natíral myším samičkám tváře bílkovinou ESP1 a sledoval, co budou v odezvě na feromon dělat.
„Je zřejmé, že myši mění své chování,“ prozradil Touhara. „Zatím je ale brzy na nějaké závěry. Výzkum je složitější, než to na první pohled vypadá. Není například jednoduché zajistit, aby se do signálů bílkovinných feromonů nemíchaly signály těkavých feromonů působících na dálku.
Nelze vyloučit, že feromony působí na zvíře jen ve vzájemné souhře a plného projevu dosáhneme jen použitím jejich směsi.“
Zmatení vůní
Spektrum molekul, jimiž si posílají zvířata důležité zprávy, je hodně široké. Občas si ale příroda zažertuje a vybaví dva živočichy jednou a tou samou látkou. Dochází tak k paradoxním situacím. Například látka, kterou vylučuje sloní samice močí a oznamuje tak samci připravenost k páření, neodolatelně láká bělásky. Ti si posílají pozvání na rande úplně stejnou molekulou. Jde zjevně o shodu okolností, která nemá hlubší význam.
Někdy je ale „zmatení vůní“ důmyslnou pastí. Rostlina šanta kočičí nedostala své jméno náhodou. Kočky mají pro tuto bylinu velkou slabost a vyválejí se v ní při každé příležitosti.
Není to pouhý rozmar. Poškozené stonky a listy šanty uvolňují látku, která se chemicky shoduje s kočičím „vyznáním lásky“. Kočky tyto molekuly vylučují ze zvláštních žláz na hlavě.
Šanta využívá kočičí feromon jako důmyslnou návnadu. Kočce, která se vyválela v porostu šanty, uvíznou v srsti semena a roznáší je pak do okolí.
